Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

Maminka chvíli na to, co uviděla Rutku, upadla do bezvědomí. Hana mi řekla: Maminka teď stejně nevnímá, kdo je u ní, jdi si lehnout. Já ani Rutka se od ní nehneme. Šel jsem tedy domů, ale nelehl jsem si, snažil jsem se myslet na něco obyčejného, dělat něco každodenního. Na stole mi ležel Korán. Otevřel jsem docela náhodou súru Včely: Božstvem vaším budiž Bůh jediný! Ti, kdo nevěří v život posmrtný, mají srdce plné odmítání a jsou hrdopyšní.

Když jsem byl posledně navštívit Petra, řekl mi: Bratře faráři, teď začínám chápat, že jsem byl v rukou Satana, a vy jste mě vysvobodil.

To jsem nebyl já, Petře, řekl jsem mu, mohl jsem ti nejvýš povědět o tom, kdo Tě může osvobodit.

Často mluvívá o své matce. Když jsme se prvně setkali, mluvil o ní zle, vyčítal jí, že se rozvedla, vdala se znovu a jeho odkládala na celé dny do školky, do družiny a nakonec nic neudělala proti tomu, když ho zavřeli do pasťáku. Teď si uvědomuje, jak moc jí v životě ubližoval tím, co dělal, jak se choval, lituje toho a umiňuje si, že jí všechno vynahradí.

Začíná opravdu nahlížet svoji minulost bez výmluv a sebeospravedlňování, a to je důležité. Má spoustu dobrých předsevzetí, doufám, že v sobě najde sílu uskutečnit aspoň něco z nich.

* * *

Minulý týden byl u mě na návštěvě Martin Hájek. Vzpomínal, jak mu odepřeli souhlas, když jsme dokončili školu, a jak jej pak po dvou letech dostal do zastrčené fary na Vysočině. Měl podobný osud jako já. Napadlo ho: Nezdá se ti někdy; že v těch blbých časech jsme se cítili líp než dneska?

Vzpomínali jsme, jak se každé první pondělí v měsíci u nás scházela mládež i z hodně vzdálených sborů. A besedovali jsme často s lidmi, kteří oficiálně jakoby přestali existovat. Mluvili jsme chvíli o tom, že tehdy jsme měli pocit poslání. Anebo pýchu poslání a vzdoru. Víš, že jsem potkal v Jihlavě Bergera? vzpomněl si Martin. Berger byl náš společný církevní tajemník ještě před několika lety, jenže mně připadalo, jako bych se s ním setkával v jiném životě. Co dělá? zeptal jsem se.

Koupil si hospodu, ale celou dobu mi vykládal o svých nemocech. Čekal jsem, že se třeba, zkusí omluvit za to, jak s námi jednal, ale nic takového ho ani nenapadlo. Choval se, jako bychom byli staří známí anebo dokonce přátelé.

Pokoru neznají, nikdo je jí neučil, řekl jsem.

Martin se ještě zeptal na maminku, odpověděl jsem, že její duše je pořád zemdlenější, pak jsme si povídali o svých dětech, také na Jitku si Martin vzpomněl, většinou o ní všichni mlčí. Nesluší se zmiňovat ty, co zemřeli, protože by se tím zraňovali ti, co zatím ještě zůstali. A mrtví se od nás vzdalují, takže zvolna přestáváme rozeznávat jejich podobu.

* * *

Blízkost smrti na mě vždycky znovu dolehne. Opakuju si Pavlovo: On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí... A také jeho poselství Židům: Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. A přece cítím úzkost. Možná (...)

(......)