Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

V den pohřbu drobně pršelo, předměstský hřbitov byl na kopci a zdálo se, že mraky se válí těsně nad špičatými vršky thújí. Vykopaná země vlhce voněla. Danielův přítel farář Martin Hájek mluvil o matce, znal ji dobře ještě z dob, kdy studoval v Praze a kdy k nim docházel, jako by tu měl druhý domov. „Sestra Vedrová byla vzácná bytost, znal jsem málo tak laskavých, tak trpělivých žen. Kráčela životem, který podle našich měřítek nebyl snadný, se srdcem, do něhož si nenašla cestu nenávist ani pocit ukřivdění, šla statečně i pokorně, vždy připravena druhé vyslechnout, pochopit je, pomoci jim.“

Matka opravdu svůj osud nesla statečně a pokud jím trpěla, mlčela o tom. I když poslední léta jí cévní nemoc téměř znemožňovala chodit, nestěžovala si, nemluvila o sobě, obvykle se bavili o něm, o jeho starostech a potřebách či o dětech a o jejich potřebách. Když před šestnácti léty odešla do penze, žádala ho, aby jí nosil rukopisy samizdatových knížek, ty pak vázala a tak si opatřovala peníze, za něž kupovala dětem oblečení a hračky. Dokonce i televizor jim koupila jako dárek k jeho čtyřicetinám.

Poslední modlitba. Odříkával slova Otčenáše, aniž je vnímal. Kolikrát za život opakovala ona táž slova? Království jeho nepřišlo, ale její duše v něm, jak doufal, už teď pobývá.

Díval se, jak hrobníci spouštějí rakev zavěšenou na tlustých lánech. Pro některé lidi, jako byl kupříkladu jeho otec, smrt znamenala poslední, nezvratnou jistotu. Jistotu konce. Pro jiné znamenala jistotu anebo aspoň naději, že se pro ně začíná cosi nového a rozhodně vyššího a méně ubohého, než skýtá pozemská existence. Přesto obojí možnost ho skličovala. Tu novou existenci zahaloval příliš hustý závoj neznáma; na rozdíl od své první ženy si nedovedl představit možnost příštího shledání.

Doma pochopitelně mluvili o zesnulé, Rút vzpomínala na zážitky, které on nemohl pamatovat. Když končila válka, matka už v dubnu sháněla červenou i modrou látku, nesehnala je, obarvila tedy staré prostěradlo, rozstříhala dvoje trenýrky, pak několik dní před revolucí šila československý prapor. Sestra si také vzpomněla na otcovo zatčení čtyři roky po válce, jak matka nechtěla vpustit v pět hodin ráno do bytu příslušníky Bezpečnosti. Řekla jim, že se chovají jako gestapáci, a kupodivu se jí nic nestalo. „Tys tohle celé zaspal,“ řekla bratrovi, „bylo ti zrovna šest let a měls jít do první třídy.“

Pak vyprávěla o jeho různých kouscích. Jednou před hodinou ruštiny do třídní knihy vložil jakýsi dopis plný ruských sprosťáren. Byl z toho velký skandál, ale neodhalili ho, protože tvrdošíjně zapíral. Když deset let na to Sověti vtrhli do země, přišla mu ruština vhod, protože psal na zeď azbukou: Iditě domoj! Také se pokoušel přesvědčit vojáky, že byli podvedeni a zneužiti a slouží ďáblu namísto Bohu, jenže oni asi poslouchali jiné rozkazy než ty boží. Pokud vůbec někdy o Bohu slyšeli.

„Ale slyšeli,“ namítl Daniel, „a i kdyby neslyšeli, každý člověk má v sobě aspoň tušení o jeho existenci.“

(...)

(......)