Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
Hana

Hana se narodila v předposledním roce války ve vesnici nedaleko Litomyšle. Jméno dostala po mamince.

Válku nepamatovala, dokonce ani združstevňování, které vesnici postihlo, ještě než začala chodit do školy. Vesnice měla dva kostely: katolický a evangelický, ale dávné spory byly už zapomenuty: věřící se teď netěšili přízni, pokud se hlásili k nějaké jiné církvi než k té komunistické.

Hanini rodiče chodili do protestantského kostela, ale ne příliš pravidelně, doma se o věcech víry nikdy nemluvilo, jídlo se nepožehnávalo, také ji nikdo neměl k tomu, aby se modlila, a když se zkusila zeptat, jak vznikl svět, otec vyhýbavě odpověděl, že to nevědí ani chytřejší než je on. Nicméně farář byl v jejích dětských očích tím nejváženějším člověkem, který chodil po zemském povrchu.

Patřilo se vážit si také učitelů; na obecné škole měla hodnou soudružku, která je učila nejen číst, psát a ctít dělnickou třídu a její předvoj Komunistickou stranu, ale také s nimi chodila ven, společně sbírali byliny, které potkávali, a učili se jak si založit vlastní herbář. Haně se to líbilo, naučila se květiny také kreslit tak dobře, že vypadaly jako skutečné, a učitelka ji za to chválila; rodičům dokonce řekla, že by Hana mohla studovat na malířku.

Rodičům takové povolání připadalo příliš neobvyklé a hlavně nepraktické, ostatně Hana kromě květin nekreslila nic jiného a na její nadání se brzy zapomnělo. Byla nejstarší ze tří dětí, i když jen o rok starší než její bratr, ten však zemřel, když jí bylo dvanáct. Vypadala od dětství dospělejší, než opravdu byla, a to svádělo rodiče, aby ji pověřovali péčí o mladší sourozence ještě v době, kdy sama potřebovala, aby o ni někdo pečoval. Nevynikala žádným zvláštním půvabem, ale měla pěkně rostlou postavu a černé vlasy si nechala růst co nejdelší. Nejzajímavější na ní byly oči; velké a tmavé spolu s její smavou pletí se zdály svědčit o nějakém cizím předkovi: španělském, francouzském anebo snad rómském - i když o nikom takovém se rodová paměť nezmiňovala.

Měla dobrosrdečnou povahu, od počátku ji také vedli ke skromnosti a k tomu, že člověk přišel na svět především proto, aby pracoval. Její život byl podroben rytmu vesnického života, ten rytmus určovala roční období. V létě, ačkoliv měla prázdniny, bylo nejvíce práce, od podzimu už jí bylo méně. Nejlépe bylo v zimě, kdy den byl kratičký, slavily se vánoce a na zamrzlém rybníku se dalo bruslit.

Jednou se při bruslení pod ní probořil led. Byla naštěstí nejblíže ke břehu, takže v tom místě jí ledová voda dosáhla jenom po ramena, a ji, stejně jako dva ze spolužáků, z vody vytáhli. Čtvrtý zmizel pod ledem a našli ho až zjara, když led roztál. Jeho tělo neviděla, ale říkali, že bylo ožrané od ryb. Možná to ani nebyla pravda, ale představa toho, že by mohla ležet bezmocně na dně a její tělo by ožíraly ryby, které pak někdo vyloví a sní, ji po léta děsila. Už nikdy nešla bruslit a do rybníku nevstoupila ani v létě, také odmítala jíst ryby.

Když končila (...)

(......)