Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Daniel čekal na smíchovském autobusovém nádraží, aby Evu odvezl domů. Takhle na ni čekával od dob, kdy byla ještě malá a vracela se z různých táborů, a dělal to i v době, kdy už na ni vlastně ani čekat nemusel, snad se to dokonce ani nehodilo, ale čekával takhle na její nevlastní sourozence a připadalo mu, že by se jeho nejstarší mohla cítit odbývaná. Možná, i když si to nerad přiznával, se chtěl přesvědčit, že tu nečeká nikdo jiný. Také se obával toho, kam by se mohla vydat, kdyby to ponechal na její volbě.

Ve dveřích autobusu se objevila Eva jako úplně poslední. „Ty na mě čekáš, tati?“

„Proč bych nečekal?“

„Myslela jsem, že se na mě zlobíš.“

„Proč sis to myslela?“

„Vždyť ty víš. Petr mi psal, že ti pověděl, jak jsem po něm chtěla perník. Ale on mi ho rozmluvil. Ten mi dávali jiní.“

„Dávali anebo prodávali?“

„Něco za to chtěli.“

„Mluvíš o tom, jako by sis kupovala párek v rohlíku.“

„Ale já si to koupila jen párkrát, pak mi to Petr rozmluvil.“

„Nebudeme o tom teď mluvit.“

„Mně to mrzí. Měla jsem ti o tom povědět, ale já se bála, že by tě to zlobilo.“

Mohl by jí namítnout, že ho zlobí to, co se stalo, a ne, že by mu o tom řekla, ale to by nejdřív musel totéž namítnout vůči vlastnímu počínání. Je třeba odvahy k tomu, aby se člověk svěřil i s konáním, za něž se stydí, o němž ví, že je špatné. Člověku chybí odvaha, ale vymlouvá se na to, že nechce ublížit.

„Co je nového doma?“ zeptala se Eva.

„Máma odjela s Magdou a s Markem k babičce. A Marek začal strašně číst. Poslední dni před odjezdem se přestěhoval do knihovny a hltal knížky. Nejvíc ze všeho o astronomii a o přírodě, ale taky moje teologické spisy. A abych nezapomněl, dozvěděli jsme se, že naše dcera začala brát drogy!“

Došli k autu. „My máme nové auto?“ podivila se. „Anis mi o tom nenapsal.“

„Nenapsal? Asi mi nenapadlo, že by tě to zajímalo. Až budeme příště kupovat auto, dám ti vědět.“

„Já taky četla,“ řekla Eva, „děda má zajímavou knihu o Bachovi. A hodně jsem hrála na klavír.“

„Co je to hodně?“

„Tak asi tři hodiny.“

„Za celou dobu?“

„Ale přeci za den!“

„To je dobře. Člověk nesmí zanedbávat svůj talent."

„Jo,“ řekla, „když ho opravdu má. A ne jako já.“ „Poslyš,“ navrhl, „co kdybychom si šli spolu někam sednout, když jsme se tak dlouho neviděli a tys tak pilně hrála na klavír?“

„To myslíš do hospody?"

„Třeba.“

„Ale přece můžeme jet domů.“

„Doma pořád někdo ruší. Zvoní telefony a chodí návštěvy. Znáš to.“

Na Malé Straně našli malou zahradní restauraci. U výčepu sedělo několik hostů, ale v zahradě u stolků pod červenými slunečníky propagujícími Coca-Colu bylo prázdno. Ve stínu starého jasanu se zdál být chládek.

„Co si dáš?“

„Můžu si dát kolu?“

„Můžeš si dát, nač máš chuť." Seděla proti němu jeho nejstarší dcera, trochu zrudlá v obličeji. Jako její matka se nebyla s to opálit, nanejvýš zčervenala. Stejně se opalování v poslední době nedoporučovalo. Proč vlastně dceru pozval do restaurace? Jistě ne proto, že by doma (...)

(......)