Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá

1

Už spal, když ho vzbudí telefon. „To jsem já, Dane, nezlobíš se, že volám tak pozdě?"

„Nevím, kolik je hodin. Bude už půlnoc?"

„Já taky nevím, kolik je hodin. Vyběhla jsem ven bez hodinek. Já bych s tebou potřebovala mluvit, ale ty asi nemůžeš"

„Jsem doma sám, žena je pořád ještě venku."

„Myslíš, že bys mohl za mnou někam přijet?“

„Ty pláčeš?"

„Možná, jsem strašně rozčílená."

„Stalo se něco? Dětem?"

„Ne, děti spějí. Všichni jsou doma v teple, jenom já mrznu tady u stanice autobusu v budce. Jsem tu jak ve skleněný rakvi. Ale chtěla bych být radši v dřevěný. Nic nevidět, nic nevědět, šoupli by mě do pece, tam by aspoň bylo teplo."

„Já teda přijedu."

Půl hodina po půlnoci. Venku je nečervencová zima, vítr honí po nebi oblaka, jejichž okraje sinavě zbarvuje měsíční svit.

Zahlédne ji zdálky, stojí u stanice autobusu, který už v tuhle dobu nejezdí. Krčí se v krátkém modrožlutě kropenatém kabátku.

Zastaví těsně před stanicí a otevře dveře.

„Už mám zase studený ruce,“ řekne Bára, „taky nohy, celá jsem studená, a ty jsi za mnou přesto přijel.“

Zeptá se jí, co se stalo.

„Utekla jsem. Hodil po mně pravítkem.“

„Tvůj muž?“

„Kdo jinej? Pohádali jsme se. Kvůli Sašovi. Ale já nechci, abysme tady takhle seděli v autě.“

„Nevím, kam bychom šli.“

„Tak jeď, jeď aspoň!“

„Dobře. Řekneš mi, co se stalo?“

„Nevadí ti, když tě budu polejvat tou špínou?“

„Proto jsem přece přijel, abys mi mohla povědět, co se stalo.“

„Tys nepřijel proto, že mě miluješ?“

„To spolu souvisí.“

Já vím. Tak mě vezmi aspoň za ruku.“

Ruku má studenou jako tehdy, když ona vezla jeho. Jak dávno se to stalo?

„On Sašu nesnáší,“ hovoří o svém muži. „Pořád ho něčím sekýruje, něco mu zakazuje. A spílá mu, že je budižkničemu, že je líný, neučí se, že chodí pozdě domů. A dneska na něj ječel, ať si nemyslí, že půjde někam na vejšku, že už ho živil dost dlouho. A já řekla, že snad ho živím já, je to můj syn, a Sam začal ječet na nás oba, že jsme darmojedi. Poslala jsem Sašu pryč a pak jsem Samovi řekla, že tohle si ke mně dovolovat nesmí. To ho ohromilo, že jsem si dovolila mu odporovat, protože on je přece někdo, zatímco já, já jsem jen taková veška, co mu vlezla do kabátu, taková popelnice, do který on odhazuje svoje špatný nálady. Popad ocelový pravítko a mrštil jím po mně, kdybych neuhnula, kdyby se trefil, moh mě zabít. Ach Bože, to je tak hnusný, nezlob se na mě, já jsem vylítla z bytu, ale neměla jsem kam jít, jela bych k mámě, ale bylo už pozdě, máma by se vylekala, tak jsem zavolala tobě.“

„To je dobře, žes mi zavolala.“

„Já ti nikdy nezapomenu, žes za mnou přijel, žes mě nenechal v tý budce. A teď místo, aby ses vyspal.., kam mě to vlastně vezeš? Na letiště?"

„Ne, jen tak jedu.“

„Letěla bych s tebou. Někam daleko. Někam za moře. Někam, kde je teplo. Třeba do Barcelony. Tam mají určitě teplo a ještě k tomu Gaudího. Ale s tebou je mi teplo všude, z tvýho srdce jde teplo. Neboj se, já tě nikam nepovleču, (...)

(......)