Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

S Evou mluvím mírně, nic jí nevyčítám, tvářím se, že všechno je v pořádku. Ale nemůžu zaplašit obavu, že jsem něco zanedbal, něco pokazil Chtěl jsem vždy na děti působit příkladem, nemluvit o opravdovosti a o lásce, ale být opravdový a žít v lásce. Ale co když jsem ji svým vystupováním, chováním a jednáním spíš utvrzoval v pocitu nedostačivosti a méněcennosti? Mladý člověk si bud přehnaně věří, anebo přehnaně nevěří. Záleží na povaze a na tom, s kým se porovnává. Já svého tátu v dětství skoro nezažily byl v kriminále. Když se konečně vrátil, byl pro mě hrdina, ale choval se tak přirozeně a věcně, tak „hříšně“ se snažil užít si života, že mě tím někdy popouzel. Možná by bylo pro děti lepšíkdybych občas zaklel, hrál karty anebo se aspoň jednou za čas opil. Ale kdyby věděli, čeho se právě dopouštím?

Ví se o tom, jak těžké to mají děti slavných rodičů. Faráři nebývají slavní, ale jejich děti to také nemívají lehké. Od jejich rodičů i od nich samých se čeká příkladné chování. Ale pokud selžou, každý si na ně se zadostiučiněním ukáže prstem a s chutí je nechá proběhnout uličkou hanby.

Zaplétám se v myšlenkách, stejně jako se zaplétám v životě. A hledám výmluvu pro to, co dělám.

Rozhodně jsem měl daleko do toho, aby mě děti mohly považovat za dokonalého. Snažil jsem se jen žít v souladu s tím, co jsem hlásal. A nad nikoho jsem se nevyvyšoval, tedy ani nad vlastní děti, nenakládal jsem na ně žádná břemena odpovědnosti. Nanejvýš jsem jim připomínal slova Kazatele, která mi vždycky připadala moudrá:

Nuže, teď to zkusím s radovánkami, a poměji se dobře.

A hle také to je pomíjivost...

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života...

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice.

V ničem, co si žádaly mé oči jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost...

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.

Nevím, jestli byly s to tenhle text pochopit. A co já? Dokážu jej stále přijímat jako moudrost? Pokud ano, budu na něj kázat. Ne, pokud jej přijmu, budu podle něho žít.

* * *

Pozvali mě do Rozhlasu, beseda měla snad aktuální téma: proč lidé ztrácejí důvěru k církvím. Byli tam se mnou ještě farář M., katolík, tolerantní a velkodušný člověk, potom nějaký sociolog a redaktor. Posluchači volali dotazy; většinou útočili proti katolíkům, vyčítali jim, že baží po majetku, že si chtějí přivlastnit katedrálu, že mocí nutili lidi ke své víře a upalovali nevinné. Pořád jsem čekal, že někdo vznese nějakou podstatnější výhradu: že zpochybní třeba Kristovo božství, Mariino panenství, řekne, že všechno, co vyznáváme, je postaveno na víře, (...)

(......)