Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

V druhé polovině srpna si Daniel brával dovolenou, někdy zůstával v Praze, ale většinou se s Hanou i s dětmi uchýlili na některou z venkovských far, kterou spravoval Danielův přítel nebo spolužák.

Letos prvně měli peníze na dovolenou, která by vybočila z obvyklých zvyklostí.

Když navrhoval Haně, že by mohli odjet někam do ciziny, napadlo ho, že ve skutečnosti daleko víc než po nějaké cizině prostě touží uprchnout někam daleko. Uprchnout před tou druhou ženou? Ne, spíš sám před sebou. Jenže sám před sebou člověk stejně neuprchne.

Hana souhlasila s tím, že by si měl odpočinout. Člověk si musí síly obnovovat, jinak mu jednoho dne dojdou. Ale proč jet do ciziny a děti nechat tady? Co kdyby se jim něco přihodilo?

Děti budou u babičky, a my nemusíme jet nikam daleko. Třeba jen do Alp.

Hana netoužila po Alpách. Šumava jí připadala schůdnější a mohla se tam snadno domluvit.

Dobře, můžeme jet někam do západních Čech a odtud si třeba udělat výlet za hranice.

Zatímco Hana balila, on ještě spěšně vyřizoval korespondenci. Když zazvonil telefon, pocítil podivnou rozechvělost, dokonce zaváhal, má-li sluchátko zvednout.

„To jsem já, Dane,“ řekl známý hlas, „já volám z našeho venkovskýho hradu. Samuel šel na ryby a mě napadlo, že tě třeba ještě stihnu.“

„To tě dobře napadlo. Za chvíli totiž odjíždíme.“

„A nevadí ti, že volám?“

„Ne, jsem rád, že tě slyším.“

„A jsi tam sám?“

„Žena balí.“

„Tak jí běž pomoct! Já ti chtěla jen říct, že na tebe myslím, že se mi po tobě stýská, že bych tu chtěla být s tebou.“

„Já na tebe taky myslím.“

„V dobrým anebo ve zlým?“

„To není správná otázka.“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli na mě nezapomeneš?“

„Mám paměť, z které se skoro nic nedá vymazat.“

„A ty bys byl tak hnusnej a chtěl mě vymazat?“

„Nic takového jsem neřek. Jen to, že mám dobrou paměť. A tebe z ní už nikdy nevymažu.“

„To je dobře. Já ti přeju, ať ti hodně svítí slunce. Nemyslím jen to na nebi. Myslím to, co máš v sobě.“

„Nevím, jestli jsem ho někdy měl v sobě, a pokud ano, nevím, jestli teď není za mraky.“

„Připadá ti, že já jsem ten mrak?“

„Ne, pokud by člověk dokázal mít v sobě slunce, musely by se mraky zrodit taky v něm.“

„To je pravda. A ty máš v sobě lásku a ta slunce rozsvěcuje. Už budu končit, ty musíš jít balit. A odpusť mi, jestli jsem ti nějak ublížila.“

„Jak bys mi mohla ublížit?"

„Člověk může někomu ublížit, i když nechce, i když ho má rád.“

„Nejvíc si člověk může ublížit sám. A potom samozřejmě těm, které má rád.“

„To já vím. Já se tedy s tebou loučím. A neopouštěj mě.“

Ubytovali se s Hanou v novém hotelu nedaleko Domažlic. Pokoj měl koupelnu, barevnou televizi, na každém nočním stolku telefonní přístroj.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se ženy.

„Je to tady zbytečně přepychové.“

„Zítra bychom si mohli udělat výlet do Řezná.“

„Proč do Řezná?“

„Je to kousek a je to krásné město. Se starou katedrálou.“

„Jestli tě to potěší.“

„Myslel jsem, že by to potěšilo tebe.“

„Mně je (...)

(......)