Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4
Matouš

Do Matouše vstoupil démon činorodosti. Téměř nespí, během září napsal šestnáct článků, které vlastně nenapsal ani on sám, ale jakási v podstatě cizí, spíše odpudivá bytost. Ta se občas vetře do jeho mysli a než ji stačí zapudit, napáchá spoustu nepředložených činů. Teď už ví, že pokud mu našeptá něco do pera, nesmí to podepsat svým jménem, už nejméně rok tedy odevzdává tyhle výplody pod jménem Lukáš Slabý.

Do bulvárního týdeníku Matouš přinese reportáž o školácích, kteří kouří haš, a tváří se, že článek napsal on sám. Poslední dobou, řekne redaktorovi, mu připadá, že se dá úspěšně psát už jen o drogách, prostituci, nájemných vraždách a miliardových podvodech - proti ostatním, kteří píší o témž, má však on tu výhodu, že může svá zjištění doplnit zkušenostmi z hašišových doupat v Hongkongu anebo v Singapuru, i když, má-li být upřímný, cítil se tam bezpečněji než teď tady. Kolega redaktor přikyvuje, Matoušovy články se čtou dobře. Pak jde s Matoušem popít do laciné vinárničky a při čtvrté skleničce vína se Matoušovi zmíní o tom, že Klára, jeho bývalá žena, sedává s cizinci v hotelu Evropa. Sedává a potom asi i lehává.

Matouš o Kláře mluvívá jako o bývalé ženě, ačkoliv se ještě nerozvedl, ani teď nedá najevo, že by se ho tahle zpráva nějak dotkla, řekne jen: „Byla to vždycky děvka.“

A shodne se s kolegou, že ženy jsou svou přirozeností děvky, i když některým chybí odvaha, to dát najevo takhle bezostyšně.

Když však přijde domů, cítí kupodivu něco jako žal, zklamání a hořkost. Ta žena dodnes užívá jeho jméno, může si je dokonce ponechat i v případě, že už nebudou svoji. Navíc, když ji poznal, připadala mu nevinně dívčí, a on ji miloval, uvěřil jí a přivedl si ji do svého domova, odkud ona rychle vypudila ticho a klid.

Sedne si do křesla, které má postavené proti televizoru, zapne jej, protože je právě doba zpráv a sledovat zprávy je profesionální povinností Lukáše Slabého, jemuž vděčí za to, že má být z čeho živ. Na obrazovce nesou právě jedno ze zkrvavených ženských těl, jiná žena si rve vlasy, Srbka nebo Bosňačka, stejně to nevnímá, příliš mnoho neznámých mrtvých se dotkne člověka méně než jedna jediná blízká zrada.

Matouš sleduje-nesleduje barevné míhání, najednou na něj dolehne únava. Chvíli hledí na vycpaného kanárka, který nehybně sedí na bidýlku v kleci. Vybaví se mu park nedaleko pekingské university, starci tam přinášeli v klecích vyvenčit své ptáčky. Ptáci vyletující z klecí. Vůně jasmínu. Barevní draci. Stesk. Už v sobě nenachází sílu ani odhodlání kamkoliv odjet, odhodlání žít se z něho vytrácí.

Ještě v duchu složí nepříliš povedený haiku o své nepříliš vydařené představě vlastní smrti:

Snít jen sladký sen nikým nebýt probuzen v stín se proměnit.

Ani jej nezapíše, ale ještě s posledním zbytkem sil se přinutí vstát z křesla, oblékne si čistou bílou košili, dokonce si uváže hedvábnou kravatu, kterou si před lety přivezl až ze Šanghaje, a jde do hotelu Evropa.

Klára tam opravdu sedí; protože je (...)

(......)