Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Paní Máša seděla proti němu a pokoušela se o souvislou řeč. Manžel se už odstěhoval, děti jí chce vzít. Najal si dobrého advokáta, hodlají u soudu dokázat, že ona není schopna děti vychovávat. A ona dokonce, jak byla v šoku, když se dozvěděla, že ji chce muž opustit, mu podepsala nějaký papír. Na tom papíru snad stálo, že souhlasí, aby si děti vzal.

Zezdola zněl zvuk klavíru. Poslední dny Eva opravdu hrávala nejméně čtyři hodiny, někdy jen tak improvizovala smutně a těžce, něco ji pořád trápilo. Několikrát mu připadlo, že má oči oteklé jakoby od pláče. Když se jí na cokoliv zeptal, dostával kusé, většinou jednoslovné odpovědi.

Jak se ti líbí ve škole?

Dobrý.

Není ti něco?

Ne, nic mi není.

Měl by s ní pořádně promluvit. Najít si půl dne času a mluvit s vlastní dcerou, než se stane něco nenapravitelného. Místo toho tady seděl s paní Soukupovou, a i kdyby tu ta ubohá nebyla, nejspíš by využil volné chvíle, aby se scházel se ženou, s níž by se neměl scházet.

„Vždyť já se o ně starala, bratře faráři, ani jsem se od nich nehnula, já nebyla snad dva roky v kině nebo v divadle, leda v loutkovým. A oni na mě visejí, přece jsem jejich máma! Copak mi je můžou vzít, moh by tohle Pán Bůh dopustit?“

Pán dopustil už jiné věci. Když někdy zvažuje, co všechno dopustil, pochybuje o tom, že by projevoval byť i jen nepatrný zájem o to, co se děje s lidstvem, natož s kýmkoliv z nás. Ale to neřekl, neřekl však ani, jak by ještě před časem pověděl, že to všechno je jen zkouška, i Jóba Hospodin zkoušel, a když obstál, požehnal mu více než předtím.

„Musíte o děti bojovat, paní Mášo. A já poprosím bratra Wagnera, aby vás hájil."

„Ale jak budeme žít?“

„Musíte si říct, paní Mášo, že je hodně lidí na tom hůř. Jsou matky, děti jim vezme smrt. Jiným se narodí dítě slepé anebo zmrzačené. A nezůstala jste přece sama. Děti přece budou pořád vaše děti. A máte Pána Ježíše a nás všechny, bratry a sestry, kteří jsou s vámi.“ Zarazil se. Vlastní slova, jejich pokrytectví se mu zošklivilo. Jako kdyby nemluvil k ní, ale k vlastní ženě. I když on Hanu neopouštěl, neodstěhoval se, děti jí nebral, vracel se k nim a tvářil se vlídně, jako by s nimi ještě dlel v lásce a v pokoji. Kdo se vlastně choval hůř, on, anebo manžel paní Máši, který si řekl buď - anebo, naše řeč musí být: ano, ano - ne, ne: co je nad to, je ze zlého?

„Život bývá takový, paní Mášo,“ řekl ještě, „v životě přicházejí i chvíle zkoušek, musíme se s tím smířit. Možná je lepší se rozejít než žít v nelásce, teď máte v srdci příliš mnoho bolesti, ale ta pomine a začnete vnímat, že stojí za to žít.“

Klavír umlkl.

Paní Máša mu vzlykavě děkovala za útěchu, i když on věděl, že ji neutěšil, nicméně jí stiskl ruku a na rozloučenou ji pohladil po vlasech.

Pak sešel dolů do modlitebny, ale jeho nejstarší už tu nebyla, nenašel ji ani v jejím pokoji, zřejmě odešla o chvíli dřív než paní Máša.

Vystoupal tedy až na půdu, kde, jak očekával, zastihl svého syna s Lojzíkem, jak vylepšují (...)

(......)