Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Úryvky z deníku

Neviditelné komíny chrlí dým a síru na klasicistní letohrádky.

Egyptským pavilónem už neprotéká říčka, ze stromů po krůpějích opadává listí, které snad víckrát nenaroste, mžourají z křovin oči dvojnásobné smrti.

Dívám se s láskou na vznešenou paní za chůze jejím údělným parkem protkán osudově něhou jejích očí, z duše po krůpějích střásám úzkost.

Na milence zaslepené vášní mžourají z křovin oči pajdajících skřítků.

Dal jsem Báře přečíst těch pár řádek, když jsme se sešli v maminčině bytě.

Seš blázen, zhodnotila je, seš krásnej blázen. Vidíš, co ostatní nevidí, a slyšíš i to, co ostatní ani nezaslechnou.

Když pak ležela vedle mě, zeptala se mě, jestli ji ještě miluju, a já odpověděl tak, jak očekávala, že ano. Náhle na mě však dolehla nepravdivost naší situace. Cizota těla, jehož jsem se dotýkal. Napadlo mě, že Bára za mnou přišla proto, aby se pomstila svému muži. Ne, slovo msta se pro ni nehodilo, přišla proto, aby dostala něco, oč se cítila ošizena. Možná to byla víra v něco vyššího, možná jenom laskavost nebo slova lásky. Přišla, samozřejmě kvůli sobě, ne kvůli mně. A stejně tak jednou odejde.

Jak se stalo, že ležím vedle ženy, která ke mně nepatří? Že ji ujišťuju o své lásce, že k ní vstupuju jako ke své ženě?

Dane, miláčku, řekla mi v té chvíli, proč se na mě najednou díváš z takové dálky?

Dívám se na tebe úplně zblízka.

Nevymlouvej se. Nedělej, že mi nerozumíš! Objala mě a přitiskla se ke mně. Ano, to jsem já. To jsem já tady s tebou.

Když jsme se rozcházeli, řekla mi, že o dušičkách jezdívá na Moravu až do Boskovic položit květiny na hrob prarodičům z matčiny strany. I když to byli Židé a pochopitelně nedrželi Dušičky a nedávali si na hrob květiny. Její muž zase jezdívá položit květiny na hrob svých předků do jižních Čech. Ona se na Moravě obvykle zdrží do příštího dne, přespává u své staré tety. Kdybych jel s ní, mohli bychom zůstat spolu někde přes noc.

* * *

Magda dostala angínu. Má sklon přehánět své pocity. Když je šťastná, raduje se nevázaně, když je nešťastná, zdá se, že nad ní není nešťastnějšího člověka na zemi, když jí něco bolí, bolí ji to vždycky strašně. Snad jí bylo opravdu špatně, antibiotika ještě nestačila zabrat, sténala a každou chvíli si něco vyžadovala: čaj, knížku, druhou deku, protože ji roztřásala zimnice, pak chtěla, abych si k ní sedl a vyprávěl jí něco.

Zeptal jsem se, o čem by chtěla něco slyšet. Řekla: třeba o Jitce.

Na okamžik jsem si nebyl jist, koho tím myslí, pak jsem se zeptal, proč chce slyšet o ní.

Protože měla taky bolest. A protožes mi o ní nikdy nepovídal.

Vyprávěl jsem jí radši o tom, jak jsem stonal, když jsem byl malý, také, jak jsem se učil knihkupcem. Pak jsem si vzpomněl, jak začala revoluce, a já chodil na schůze do divadel a demonstrovat. Pamatuješ, jak jsem tě vzal s sebou na Letnou? Na okamžik se ke mně vrátily tehdejší pocity: nadšení, očekávání a naděje v pravdivější a svobodnější život.

No jo, řekla, ale mě to (...)

(......)