Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestá

1

Stará paní Houdková pracuje k smrti. Přeje si zůstat doma, nechce umřít v nemocnici. Daniel ji tedy aspoň jednou týdně, většinou ve čtvrtek, navštíví, nemusí jí ani nic říkat, ničím utěšovat, už jeho přítomnost stařenku uklidňuje.

Ve váze ovadá kytice aster. Daniel stařence uvaří čaj a dá na talíř kousek koláče, který jí posílá Hana a který babička sotva ochutná. „Jak je venku?“ chce vědět.

Venku je krásně, nečekaně vlaho na předposlední říjnový týden.

„Ale ptáci už stejně odletěli,“ řekne stařenka, „a růže končí.“ Pak Daniela poprosí, aby se s ní pomodlil Otčenáš a sama k tomu přidá apoštolské vyznání víry. Věří v to, že Kristus přijde soudit živé i mrtvé, také v těla z mrtvých vzkříšení. „Amen, amen pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

Stařenka vzhlédne a najednou nečekaně řekne: „Mám úzkost, bratře faráři.“

„Z čeho, sestro Houdková?“

„Z toho, co přijde.“

Měl by ji utěšit, říci jí, že ji čeká blaženost v blízkosti Páně, tedy věčné lásky, ale mlčí, najednou jako by se i s ní ocitl na okraji černě jámy, do níž se propadá všechno živé, v níž nic nepřetrvá ani hodiny, natož dny, natož roky, natož staletí, natož miliardy let, nic z ní neunikne.

 

 Pospěš, odpověz mi, Hospodine,
 můj duch dokonává,
 neukrývej přede mnou svou tvář,
 nebo se budu podobat těm, kdo sestupují v jámu.
 (Žalm, 143)
 

 

Jenom stařenku vezme za žilnatou, seschlou ruku a řekne to, co by mohl povědět každý: „Nebojte se, sestro Houdková !“ Nic víc. Ani nedodá: Pán je s vámi a neopustí vás. Ani to, co kdysi pověděl svému otci, že jeho duše nezahyne, ale potrvá věčně. Mlčí, drží její ruku, pak vstane, slíbí, že zase brzy přijde, a opustí ji.

Když vyjde z domu, uvědomí si, že ještě stále stojí na okraji černé jámy, prázdnotu pod sebou, prázdnotu před sebou, jímá ho závrať.

Je právě poledne, najednou neví, co počít s časem. Hana je v práci, také děti se vrátí až večer. Může sedět v kanceláři a čekat, jestli nepřijde někdo, kdo by si vyžádal jeho pomoc, kterou mu stejně neposkytne. Také by si mohl připravovat kázání, ale připadá mu, že už nikdy nedokáže vystoupit za kazatelnu a vyslovit odtud jedinou větu. Mohl by jít do dílny a vyřezávat, dobývat z beztvarého dřeva podobu, které je plný. Sednout si za piáno a hrát. Anebo napsat dopis Báře. Místo toho se zastaví před telefonní budkou a chvíli váhá. Ví, že Bára nechce, aby ji volal domů ani do práce, kde může být její muž, a i když tam není, jsou tam ostatní jeho a její spolupracovníci, kteří ji neustále sledují.

Přesto vytočí číslo do kanceláře, nějaký cizí ženský hlas se představí jako projektový ateliér, a on se ptá po paní architektce Musilové.

Za okamžik se ozve Bára: „Buďte zdráv,“ řekne úředním hlasem. „Počkejte,“ žádá ho pak, „vezmu si telefon vedle.“

Čeká v budce, cítí podivné rozechvění, ještě pořád hrozí, že udělá krok a propadne se.

„Dane, stalo se (...)

(......)