Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

1

Svíčky na vánoční borovičce hoří. Pod stromkem je rozestavěný jako každého roku betlém, který kdysi, když byla ještě Eva malá, začal Daniel vyřezávat a dodělal teprve před několika lety. Po večeři Daniel vezme kytaru a Marek přinese housle, Magda píská na flétničku a zpívají koledu.

 

 Syn Boží se nám narodil
 a nás hříšné vysvobodil.
 Vítej, Pane, vítej!
 

 

Magda se už těší na dárky, kterých je v koši pod stromem víc než obvykle, a zrychluje tempo tak, že Daniel jí poradí, aby radši flétničku odložila.

Hana jako venkovský člověk miluje vánoční zvyky: odlévají si tedy olovo a pouštějí po vodě ořechové skořápky se svíčkou. Cukroví i ovoce býval vždy plný stůl, za to dárků nepatrně, nezbývaly na ně peníze, ale i kdyby zbyly, Daniel usiloval o to, aby radost z věcí nevytlačila radost ze zvěsti, že z úradku božího byla zrušena kletba hříchu a trestu tu za něj. Ale teď měl potřebu nějakým činem napravit, že se vzdálil svým nejbližším, také peněz měl najednou nadbytek.

„Tati, já už bych chtěla vybalovat dárky!“

„Ještě chvíli vydrž, Magdo!“

Hana připravovala cukroví, když se jí před několika dny přišel zeptat, co by si přála k vánocům, odpověděla, že nic nepotřebuje, ale mohli by dát něco paní Máše.

Co tě to napadlo?

Je opuštěná, vysvětlila mu žena, nemá nikoho. Minulý týden se u mě zastavila a plakala. Přišla o muže i o děti. Víš, jak to musí být pro ni strašné?

Žádná věc ji samoty nezbaví.

Ale bude cítit, že ji máme rádi, že na ni myslíme.

Dobře.

Chodí v takovém odraném kabátku.

Když myslíš, můžeš, můžeme jí koupit kabát. Ale chci dát něco taky tobě.

Já nic nepotřebuju. Mám přece tebe.

Aby zakryl rozpaky z její odpovědi, vzal plech s cukrovím a nesl jej do trouby. Uklouzl přitom na rozlitém a špatně otřeném omastku, zachytil se sice sporáku, ale kovové hvězdičky, šišky a srdce se s řinčením rozsypaly po podlaze.

Všechno se mu sypalo pod rukama, a i to, co dosud drželo pohromadě, drželo jen zdánlivě.

Paní Máše nekoupil kabát, ale donesl jí peníze. Všiml si, že má modřinu pod okem. Její bývalý manžel ji ztloukl, když si přišla na neděli vyzvednout děti. Aspoň tohle by on nikdy neudělal. Povznášející vědomí, že se kolem pohybují a ubližují si lidé, kteří klesli hlouběji než on.

„Mně peníze nepomůžou, bratře faráři, mně už se nechce žít,“ řekla.

„Co to mluvíte, paní Mášo?“

„Já na to myslím každou noc, že odněkud skočím. Ze skály, z mostu nějakýho, abych už se nikdy nevzbudila.“ „Netrapte se pro někoho, kdo si nezasloužil vaši lásku.“ „A děti?"

„Děti musíte dostat nazpátek. Odvolala jste se přece.“ „Nedostanu. Já vím, že on neustoupí, on má peníze a známosti a chce mě zničit! A co mám já?“

„Máte pravdu na své straně.“

„Na tu každej kašle, bratře faráři. Peníze, ty jsou důležitý, ne pravda.“ Paní Máša mluvila naříkavě plačtivým hlasem, který v něm namísto soucitu vyvolával spíše nechuť. Jako by obviňovala nejen svého bývalého manžela, ale i jeho.

„Tak vidíte,“ (...)

(......)