Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8
Dopisy

Můj drahý,

Jsem Tě tak plná, tak se mi chce s Tebou mluvit (a když jsme spolu, na nic se nedostává čas, proč člověk musí jíst a spát?), že Ti aspoň budu vylévat svoje srdce do počítače, ale neboj se, krev na papíru nenajdeš, jenom inkoust (tiskárnu mám inkoustovou).

Jak se pohybuju blízko smrti, je zvláštní’ ze ji nedokážu vnímat jako něco reálnýho, vnímám ji rozumem, nikoliv celou bytostí. Jako by se mi smrt zjevovala mnohem silněji v okamžicích, který s ní zdánlivě nesouvisejí. Třeba když umře láska nebo nadšení nebo když si řeknu: tohle už přece znám. Snad to bylo tím, že jsem byla jakoby v šoku a neměla čas přijmout to, co se stalo jako něco skutečnýho. Teď, jak se pomalu vzpamatovávám, padá na mě smutek, musím myslet na to, jak je život křehkej, a jak ta hranice mezi tím, kdy člověk ještě je, a kdy se změní v tělo, který už má před sebou jen zánik, je tak nepatrná, tak přehlídnutelná, že ji můžeme kdykoliv překročit: bez varování, bez rozloučení.

Všichni umřeme. Nejsme nic víc než třeba květina, která zvadne, nebo zvíře, který zdechne.

Možná mi je smutno, protože jsou lidi na mě hodný, zatímco ten, komu jsem věnovala nejvíc svý péče a svýho času, svý energie, svýho života, mě chce zraňovat, chce mě srazit na kolena, i kdyby ho to mělo stát život. To jsem si uvědomila, jak si rafinovaně vymyslel svoji pomstu (za co, panebože, za co?), buď přežije, a s tím počítal, a nade mnou bude viset jako výhrůžka, že to udělá znovu, anebo nepřežije a obtíží mě navždy vinou, udělá ze mě vražednici. Srazit mě, to byl jeho záměr, ne se zabít. Kdyby se opravdu chtěl zabít, má doma pistoli, stačilo ji vytáhnout, přiložit k hlavě a zmáčknout spoušť. Jenže to by... Už o tom nebudu mluvit.

Miláčku, tak mi je smutno, že když se ráno vzbudím, napadá mi, jestli vůbec mám vstát, jestli má smysl žít. Ale pak si vzpomenu na děti, na mámu, na Tebe, že byste třeba byli smutní, kdybych už nebyla, a tak vstanu a jdu dál.

Myslela jsem dnes na Tebe, na to, že jsem se včera ráno vzbudila a Tys tam byl. Myslím na to, jestli si Tě vůbec zasloužím a přesvědčuju se, že ano, ale za chvíli nechápu, proč mě máš rád. Myslím na to, jakou cenu má člověk a co je v životě důležitý. Myslím na to, že na mě nikdo nikdy nebyl tak hodnej jako Ty. Nikdy si na to nezvyknu, nikdy to nepřijmu jako samozřejmost; vždycky to bude zázrak a vyznamenání, přízeň a rozmar osudu, možná náhoda, ale v tom případě náhoda je Bůh nebo jeho milost (vidíš, jak už jsi mě lapil do svých sítí?), tedy něco, v co jsem nechtěla uvěřit, ale čemu jsem snad přece jen kráčela vstříc. Obdaroval mě Tebou, i když se to příčí jeho vlastním přikázáním, a jeho dar bude trvat tak dlouho, jak si to zasloužím. Nemyslím tím zasluhování konkrétní, myslím zasluhování, které se nedá spočítat ani vyjmenovat. Třeba to bude tak dlouho, jak dlouho budu čistá, doufající, nezištná, nesobecká, věřící v to, že život má smysl jenom s čistou láskou. To, co žijeme, přece nemůže být nečistý, i když v očích (...)

(......)