Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Byla snad teprve chvíle po půlnoci. Janka už téměř spala, jenom občas k ní dolehl jako z minulého sna hovor v druhé místnosti, zpěv a vzdálené výstřely. Potom ucítila závan opilého dechu a matčin hlas zašeptal: „Vstávej!“

Nechápala, co se stalo, ale matčin hlas šeptal stále naléhavěji: „Vstávej a obleč se!“

„Zase budeme utíkat?“

„Nemluv!“ okřikla ji matka.

Prošly docela tiše zahradou a zadními dvířky za humna, pak se brodily už sklizeným kukuřičným polem, krátké ostré stvoly řezaly do lýtek a hlasitě šustěly.

„Kam jdem?“ zeptala se.

„Mlč!“ Potom řekla matka polohlasně: „Leží jich tam tolik. A jim už na ničem nezáleží. Ale my musíme žít.“

Byla opilá, opíjela se často, nikdy se však proto nepouštěla uprostřed noci do polí. Děvče pocítilo náhlou úzkost. „Bolí mě ta ruka.“

„Po ní nechodíš!“

Nad hlavou jim poletovaly vylekané vrány, ve vzduchu tkvěl nasládlý zápach mrchoviště. Přešly kolem mrtvého hříběte a potom ještě kolem několika zdechlých koní.

„Tady jsem je viděla,“ bručela Jurcová. Až do téhle chvíle necítila ani vzrušení, ani strach, všechno přesně promyslila, i pytel si vzala pod sukni. Ale teď ji začalo sužovat svědomí. „Není na tom nic špatného,“ brumlala. „Oni nám vzali všechno.“

Zdálo se jí, že v tomto světě už nic není zločinem, neboť vlastně všechno je zločinem a nic není méně proti Bohu, neboť všechno je proti němu, a on sám se nejspíš dávno odvrátil od lidí, hleděl-li vůbec kdy na ně.

Z nízké prohlubně se vyhoupla černá masa zničeného tanku a v šedivém nočním světle uviděly tři postavy, jedna seděla a opírala se o tank a dvě ležely zhrouceny uprostřed trávy.

„Ještě je nepohřbili,“ šeptala Jurcová, „ještě tu nikdo nebyl.“

Janka se zastavila. Zvláštní, že v celé obrovské prostoře viděla jen ty tři postavy. „Já tam nepůjdu!“

„Mlč!“ rozmáchla se matka a vší silou ji udeřila do tváře.

„Nepůjdu,“ opakovalo děvče zarytě.

Bila ji jako šílená do tváří a do zad tak dlouho, dokud Janka nesvěsila hlavu a šla pokorně jako hříbě, které uštvali a pak mu nasadili ohlávku.

„Počkej,“ zašeptala Jurcová smířlivě. Vytáhla ze široké kapsy láhev a podala ji děvčeti. „Můžeš se napít.“

Janka držela v ruce láhev a nebyla s to přiložit ji k ústům.

„Tak pij!“ křikla Jurcová.

„No jo,“ vzpamatovala se. Nahnula láhev, byla už ze tří čtvrtin prázdná.

První mrtvý ležel na boku. V místě, kde hlava přechází v týl a kde také končila helma, zela zčernalá rána.

Stály nad ním a Jurcová ještě váhala, snažila se rozeznat tahy tváře, ale byly docela cizí.

„To není hřích,“ zahučela. „Hřích bylo zabít. To byl ten největší hřích. Sáhni mu do kapes!“ poručila dceři.

A když se dívka nehýbala, strčila jí do ruky pytel a sama se shýbla, pohnula bezvládným (...)

(......)