Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Pavel zahlédl v dálce přicházet Janku, nemohl uvěřit, že to je ona, neviděl ji už velmi dlouho, odjela brzy poté, co se fronta přehnala, a za celou dobu se nevrátila ani jednou a teď měla na sobě nezvyklé šaty, také trochu zesílila a změnila účes, poznal ji však přesto podle dlouhé a měkké chůze. Vyběhl před dům. „Janko!“ zavolal.

„To jsi ty? Co tak řveš?“

„No kvůli tobě! Že ses konečně objevila.“

Prohlédla si ho zkoumavě. „Pane jo,“ řekla. „Seš pořád stejně hubený. Jako Adamova koza.“ Zrozpačitěla trochu, a proto se rychle zeptala: „A co teď děláš?“

„Nic, takové malé kšefty s Jožkou. Ale půjdu asi k vodě. Jako táta.“

„Aha!“

„A ty?“

„Je tam moc nóbl,“ vyhnula se. „Ale stejně tam nezůstanu. Najdu si něco lepšího.“ Podala mu tašku. „Mohla bych dělat klidně někde v kanceláři.“

Dívala se na nízké baráčky srovnané do husté řady, střechy obrostlé mechem, na cestě hustou vrstvou prachu protékala močůvka. „Já už bych tu nechtěla zůstat. Tady není žádný život.“

„Taky půjdu jednou pryč.“

„Kam?“

„Ještě nevím, někam daleko.“

„Aha,“ řekla bez zájmu. Potom vykládala: „Minulý týden u nás volili královnu krásy. To bylo něco. Ale ta, co ji vybrali, byla hubená. Jako ty!“ Šla za ním lehkým měkkým krokem, na kterém si dávala velmi záležet. „Když tam jdu večer po ulici, chlapi pořád otravujou. Už nechci s nikým mluvit. Ale oni mi stejně nedají pokoj.“

„A co ty?“ zeptal se. Zmocňovalo se ho lítostivé zklamání, které si nedovedl vysvětlit a které ho přesto zcela zbavovalo řeči.

„Nic! Chodím s holkama.“

Ty, s nimiž se stýkala, byly starší než ona, dávno měly své chlapce: vojáky, příručí z obchodů, dělníky z cihelny; spaly s nimi a vyprávěly jí podrobnosti, které ji lekaly i přitahovaly. Ona zatím neměla nikoho, byla přesvědčena, že si najde někoho šikovnějšího a také pozoruhodnějšího, nežli byli ti jejich obyčejní a nudní milenci.

Domek Jurcové měl dosud ohořelá okna pod novou střechou. Zastavili se. Snažil se zapudit zklamání. „Přijdeš ještě?“

Zaváhala. „Tak dobře. Na chvilku. Před večeří.“

Čekal za zámkem, na tom místě se asi vždycky scházeli všichni milenci, i ti, kteří se jimi chtěli teprve stát.

Potom šli vedle sebe širokou pastvinou, pokrytou lehkou mlhou a prázdnotou. Musela si ji zaplnit přítelkyněmi, světly, muzikou, průvodem s lampiony, městem.

Poslouchal ji, tráva sladce kvetla, před několika týdny se ho také zmocnila touha uvidět jinak rozprostřený svět; na severu prý zůstala celá prázdná města, umluvili se společně s Michalem Šemanem, Michal snil o půdách se skrytým bohatstvím; toho rána, kdy se chystali vyrazit, ho otec ztřískal, Pavel se tedy pustil sám.

Pěšiny vyšlapané v pastvinách, drobounce vlhké šedivým ránem, na hlavní silnici ho vzal vojenský kamion, neřekli ani, kam jedou, nezáleželo vlastně na tom, pili z demižonu, který neměl hrdlo, víno mu stékalo po prsou na břicho, v třešňové aleji narubali bajonetem haldu větví, plivali pecky z vozu, potom jeli makovým polem, květy s uťatými těly (...)

(......)