Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Kněz odpočíval po obědě, miloval odpolední siestu, kdy za ním přicházely dobré a pokojné sny, okamžiky z dětství, jezdily červené vláčky po loukách a barevné šátky se míhaly po obloze; vracel se do dávných dob, kdy jeho duše byla velice lehká, neobtížená tím strašným nepokojem a věčnou úzkostí.

Někdy se uprostřed snu vytrhl hrůzou, jež se podobala hrůze ze smrti – slyšel bušení na vrata a pak zřetelně přicházející kroky a řev polozpitého hrdla, a nedovedl rozpoznat, zda řev přichází z této nebo z minulé chvíle; potom se zcela probral, sen se už nevrátil a on strměl do ticha samojediný, ve velké farní místnosti s pustými stěnami, na nichž jeho oči nenacházely nic, kromě smutného kříže.

Také tentokráte ho vytrhlo bušení na vrata, a když hledal cestu ze sna do skutečnosti, nemohl vybřednout z úzkostného přeludu, bušení přešlo v kroky a potom zaslechl hlas, který dobře poznával.

„Dobrý den, pane faráři,“ pozdravil Smoljak, „neruším vás po obědě?“

„Ne,“ odpověděl trochu udýchaně. „Musím být vždycky připraven k službě.“ Ruce se mu chvěly a všechnu vůli spotřeboval k tomu, aby ovládl svůj dech. „Posaďte se.“

„Nebudu si sedat.“ Belhal se podél dlouhého stolu až k oknu. „Myslíte si, co asi chci. Jestli jsem náhodou nepřilezl ke křížku. To by byl lov, co?“

„Nikoho nelovím,“ snažil se mluvit zcela klidně. „Nikoho nelovím,“ opakoval. „Nikoho. Před Bohem jsou si všichni rovni.“

Smoljak se k němu otočil. Jeho tvář byla ošklivá, plná velkých zarudlých pórů, také silný nos pokrývaly rudé skvrny. Od nosu až po boltec pravého ucha se táhla dlouhá jizva, stahovala celou tvář a jako by obnažovala bolavé plačící oko.

„Hledám vraha,“ oznámil.

„Vraha?“

„Někdo je udal, pane faráři. Co myslíte vy?“

„Nevím,“ odpověděl kněz. „Bojím se vyřknout takové slovo.“ Byl teď docela klidný, velice soustředěný, měl ten přesně naučený výraz účastné nadřazenosti.

Neboť on zvěstoval: moje království je z jiného světa.

„Možná že o tom něco víte,“ řekl těžce Smoljak. „Lidé se zpovídají. Takový hřích si těžko někdo ponechá na duši…“ Jeho obnažené oko nehybně spočívalo na farářově tváři.

„Co ode mě chcete?“

„Aha, zpovědní tajemství,“ ušklíbl se Smoljak. „Ale jsou přece zločiny… přece i podle vás jsou zločiny,“ vykřikl, „které nesmí krýt nikdo z lidí…“

„Nechápu, co by mě mohlo přimět, abych zrušil tajemství, které patří jenom Bohu.“

„Já, já vás přiměju! Přiměju vás!“

Kněz mlčel. Všiml si, že jedna ze Smoljakových kapes se prohýbá pod tíží kovu.

„Jsou mezi námi,“ křičel Smoljak. „Žijou. Když je nepochytáme jako divoké kočky, začnou znovu. A horší věci než ty, co napáchali.“

Kněz sklonil hlavu.

„Všichni jsou stejně vinni,“ řekl nenávistně Smoljak, „ti, kdo zabíjeli, i ti, co jenom ukazovali.“

„Nezlobte se, ale rozsoudit vinu, to není v lidské moci.“

Smoljakova tvář ještě víc zrudla: „Ty jezuito!“ vykřikl. „Copak ani to všechno ti nevytlouklo z hlavy tvoje svaté fráze?“

„Vím, že jsme vinni, všichni jsme nějak vinni. Ale já vám (...)

(......)