Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Jožka Baňas se podíval na hodinky. Byly jeho chloubou, stříbrné stopky, široký pásek pobitý mosaznými cvočky a ovinutý ještě kovovými přívěsky, když hovořil s děvčaty, trhl náhle rukou, rukáv popojel vzhůru a na zápěstí chřestily malé podkovy, srdíčka, trojlístky a zlaté kotvy.

„Za půl hodiny musíme být hotovi,“ rozhodl. Dojednal si na večer výborný obchod a spěchal. „Sundej si kabát, vlezeš dospod,“ přikázal Pavlovi.

Byla to nákladní mercedeska, Pavel si jí všiml ten večer, když tu byl s Jankou, korba úplně ohořelá, motor vykradený. V okolí už nebyl ani jeden slušný vrak, a tak se vraceli k těm, které ještě před půlrokem přecházeli. Vybírali jenom jednotlivé součástky, to, co se mohlo někdy hodit a co zatím nezničilo povětří a nerozebrali lidé, součástky nakládali na vozík a vysypávali u Jožky Baňase pod kůlnou.

Když procházela fronta, vzali Jožku k armádě a zařadili ho k motorizovanému praporu, tehdy poznal zblízka, jaký div je automobil a jakou vášní může být láska k němu. Jak je míjel, převrácené a zohavené a vydrancované, přichystané rzivě zmírat uprostřed polí, zrodil se v něm ten nápad.

Když se vrátil, Pavel Molnár a Michal Šeman jezdili s ním, dával jim za to několik korun a slib, že pro ně také jednoho dne složí úplně nové auto, zatím však skládal vůz jenom pro sebe, vzadu za hospodou: úzká špička ze studebakru, korba mercedesky, motor z gazu, sedadla z adlera – sám si vymyslel kabinu pro řidiče, dvě řady sedadel, takže se do ní vešlo šest lidí, byl už skoro hotový, pouze natřít a na postranice namalovat: Jožka Baňas, autodoprava.

Vytočili hever, jak nejvýše mohli; obnažená přední kola teď trčela nad zemí, dva veliké zuby, tlama čekala, až ho bude moci pozřít; Pavel ležel už bez kabátu, do zad ho chladila země nasáklá spálenou mastnotou, sunul se nohama napřed, vrazil do čehosi těžkého, podivný praskot, nadzvedl se, jak nejvýše mohl na loktech; zčernalý podlouhlý předmět, cáry hadrů, potom rozeznal ožehlou hlavu a trup prosycený olejem.

„Bože,“ zašeptal. Země se mu opět mazala po zádech, v rozedřené kůži palčivě tepala krev.

Vylezl do podivně zimavého dne a zachytil se zmačkaného blatníku. „Leží tam chlap.“ Zavřel křečovitě oči. Nebylo nic: jen prostor vyplněný vraky; nehybnost, zemřelá auta, zatuchlý zápach vnitřků, (...)

(......)