Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Dvorky byly pusté, zůstali jenom psi a děti, na Jóžiově zahradě zrály třešně; Pavel se natáhl přes plot, dolehl k němu, chór překřikujících se hrdel, hodil hrst třešní své černobílé fence, potom kráčel prázdnou cestou, za pasem se mu kýval párek zelenokrkých kačerů. Letos bylo obtížné natrefit je, voda téměř nevylila, hejna přelétla přes hory, jenom ojedinělé páry klesly do skrytých mokřin. Ale on o nich věděl, potloukal se od vody k vodě – nikdo se o něho nestaral a nikdo o něm nevěděl kromě pastýřů zatoulaných stád.

Doma ovázal krky kačerů drátem a spustil je do studně, až se bezvládné hlavy dotkly vodní hladiny.

„Jeden bude pro učitele,“ oznámil fence, „když jsme mu to slíbili.“ Potom odešel do světnice, rozložil si na kolena špinavý ručník a začal čistit pušku.

Pes mu ležel u nohou a on s ním mluvil. „Všichni dělají, jako by to byl ďábel. Vážně. Ale třeba je jenom trochu trhlý. Jako my dva.“

Pes klímal a on se tiše smál. Od toho dne, kdy odešel od rezavějícího vraku tam na břehu řeky, už se nikdy nevrátil do Jožkovy party a neměl teď vlastně přátel, neměl nikoho blízkého kromě otce a ještě snad Janky; myslel na ni často, psal jí dokonce a ona mu odpověděla až za velmi dlouho: jen několik vět, už si našla lepší místo, skoro úplně bezvadné místo ve velké kanceláři. Napsal, že tedy za ní přijede, a ona odpověděla tentokráte velmi rychle, aby nejezdil, škoda peněz a ona stejně nemá čas.

Jel přesto, našel ji v hotelové kuchyni, myla nádobí, červená od páry a s vlhkými mastnými vlasy, neměla ani chvilku volnou a ještě se vztekala, že přijel.

Složil pušku, sklonil se nad psem: „Teď půjdem za učitelem,“ řekl. „Nechrň pořád!“

Zvenku slyšel mužské hlasy. To se blížila tátova nedělní společnost. Postaví se u plotu, řeči se budou zvolna válet od ženských k úrodě a k nočním mezím a k vodě a od vody k vínu a od vína k ženským a od nich smutně k válce a od války vesele k ženským.

Už rozeznal jednotlivé hlasy: „… v noční košili,“ vykládal starý Baňas. „V takové… ó, ó…“

Smáli se.

Pak uslyšel otcův hlas: „V Petrovicích za mnou přišla ta mladá cikánka, Vilgová. Pane velkomožný, chtěla bych dělat u řeky. Povídám: Vždyť vy jste vůbec nechodila do školy. To ne. A dovedete aspoň psát? To nedovedu.“

Chlapi se smáli. Táta nejspíš hrál. Uměl výborně hrát, dovedl by vyprávět i o pohřbu tak, že by se lidi mohli uchechtat.

„Tak co tedy umíte?“ (...)

(......)