Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Z hloubi roviny táhla noční bouře – zaplanul blesk a celou hospodskou místnost naplnilo modravé světlo. Hostinský Baňas vyhlédl oknem: „Žene se potopa.“

Učitel seděl u stolu s tesařem Vrábelem a vykládal o svých záhoncích, už na nich vzcházela úroda. Sám sehnal tabákové sazenice a broskvoňové štěpy a zasel a zaválcoval mák. Vrábel se nedůvěřivě usmíval. Přisedl k nim Pavel Molnár a naslouchal pln zaujetí, i když to všechno znal, byl jediný ze vsi kromě dětí, který s učitelem pracoval, zadarmo samozřejmě, protože mu za to nemohl nic dát kromě slibu, že si odnese část úrody, vzejde-li ovšem. Ale mladík snad ani nestál o nějakou odměnu, uvěřil v jeho políčka víc nežli on sám.

„Řepa jak vzešla,“ chlubil se učitel. „Viděl jste ty listy?“

„Viděl,“ řekl Vrábel, „vidím všechno z okna. Je to sranda, pane učiteli. Sranda jako dělo.“ Nechápal, proč si k němu učitel přesedl. Vstal, přinesl od výčepu tři skleničky.

„Tak těbůh,“ vybídl ho. Ale učitel nepil, nehodilo se přece, aby učitel pil. „Teď se chystáme stavět závlahy,“ vykládal. „Možná že byste nám mohl pomoct, pane Vrábel. Potřeboval bych udělat žlab.“ Vytáhl z kapsy kus papíru a nakreslil svou představu.

Vrábel si nasadil brýle s tlustými obroučkami, prohlédl nákres.

„Je to sranda jako v nebi,“ prohlásil, „nezlobte se, jsme přece sousedi.“

Učitel se však urazil. „Všichni si zakládáte, jak jste chytří! Prší vám do světnice a chválíte za to Boha.“

„Je to sranda,“ opakoval umíněně Vrábel, „úplná konina. Napijte se přeci!“

Od sousedního stolu se ozval Smoljak. „S našimi sedláky stejně nehnete, pane učiteli. Ani si nic nezačínejte. Nejdřív se musí probudit politicky… pak se teprve dá něco začít.“

„Když je neprobudí tohle – pak už nic,“ odsekl učitel zlostně.

Rozhlédl se po místnosti. Tam seděli, rozvaleni v konopných kalhotách: starý Brudňák, který zakázal synovi ve škole mluvit a pil vodu z řeky, a Puškár, který přiložil na krvavou ránu koňský hnůj, prosil ho o trochu hnoje na své záhonky: Nedám, to ho můžu rovnou zakopat psovi pod boudu.

Politicky probudit, pomyslel si hořce. To chceš ještě víc než já. „Tak neuděláte?“ zeptal se Vrábela.

Vrábel mlčel. Dovedl nadávat, ale těžko odmítal prosbu. „Taková konina,“ obrátil se k Pavlovi. „Že mu to nevymluvíš. Ty to tu přece znáš!“

Vzal papírek, složil ho několikrát a vstrčil do kapsy. „No co, pak se to může rozřezat prasatům na koryta…“

„Děkuju vám,“ vstal učitel. „Nikdy vám to nezapomenu.“ Blížící se bouře ho naplňovala úzkostí. Vyšel ven.

V dálce se mihotala tichá světla a temné vějíře mračen se rozvíraly do nesmírné výše. Vracel se ještě ke svým záhonkům, za sebou slyšel kroky jediného člověka, který mu tu věřil. Obešel zámek, pak už je uviděl, tabákové listy se nepokojně chvěly, kukuřičné stvoly se mírně pohupovaly v poryvech větru a makové květy pohasly ve tmě. Usedl na kámen; přilnul k těm políčkům, snil o tom, že za rok anebo za dva, až vrátí zemi sílu, sklidí z nich tolik, kolik sklízejí dole při (...)

(......)