Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Bylo ráno, neuvěřitelně hnědé ráno, prosycené vlhkostí. Učitel stál u okna své komnaty, nehybně opřený o kamennou chladnou stěnu, díval se do potopené krajiny před sebou; šedivé kalné jezero rozplývavě omývalo obzor, nemohl uvěřit, že to je skutečnost.

Zíral strnule do prostory, v níž pluly tabákové listy a umíraly makové květy, ostatní pohltila voda; všechno pohltila voda, teď pochopil bláhovost svého počínání. Vyvyšoval se nad ně, poněvadž nic nechápal, věděli to, věděli nejspíš, že tahle země by mohla rodit, kdyby ji někdo chránil a ohradil před vodami.

„Kolik rukou,“ řekl nahlas, „to by muselo být rukou, aby spoutaly takovou vodu.“

Úzkost, která ho svírala, když přicházela bouře, teď povolila, cítil jen otupující samotu této studené místnosti.

Z vesnice zněl zvon. Ano, byla neděle, den Páně, oblékl si gumové boty a plášť, venku padal jemný pavučinový déšť; vyhrnul si límec, dlouhý zástup se táhl do kostela.

Kostel čněl na vysoké podezdívce, maják na břehu mořském, jediná jistota, opora životů, vítr vzdouval vlny, které šplíchavě omývaly kamennou stěnu.

Tak vidíš, pomyslel si. Co jim můžeš říct?

A viděl je, jak uvnitř poklekají, jak si svěcenou vodou stříkají čelo a naslouchají tisíciletému slovu. „Víme, že všechno můžeš, a je marno protivit se Tvé vůli. Hle! Jestliže on boří, nemůže stavíno býti, zavírá-li člověka, nemůže býti otevřeno. Hle! A tak zastavuje vody, až i vysychají. A tak je vypouští, že podvracejí zemi!“

Tahá z jejich úst vítězný posměšek, pomyslel si učitel nenávistně. Jaká hanba. Smát se vítězství vlastní poníženosti. Jaká nesmyslnost, pomyslel si hořce. Když chceš učinit pro lidi něco dobrého a naučit je jinak žít, než žili, nalezneš jenom nenávist, ale když se postavíš a zpíváš tisíciletou píseň, chválí tě. Vlastně jsem nic dobrého neučinil, polekal se náhle. Byl jsem jenom blázen. Posmíval jsem se jejich zaostalosti, místo abych přemýšlel o tom, před čím mě varovali. A nic jsem nedokázal. Jenom to, že budou ještě víc přesvědčeni o věčnosti svého prokletí.

Když se vracel domů, zaslechl z chodby tiché tóny harmoniky. Náhle si uvědomil, že byl jeden člověk, který uvěřil: jemu a také jeho plánům. Co mu teď řekne?

Pavel Molnár čekal opřen o dveře jeho komnaty; když zahlédl zmučenou učitelovu tvář, zavřel harmoniku a řekl rychle: „To nic není, pane učiteli, zítra (...)

(......)