Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Byli trochu napilí a hráli jako diví, malá světnice se k ohlušení naplnila zvuky. Bubeník Sagula tloukl jen jednou rukou, druhou mu utrhla mina dva týdny potom, co přešla fronta, ale byl výborný bubeník, pracoval nohama, a dokonce i loktem zohavené ruky.

Štefan Valiga na okamžik odložil housle a zpíval ochraptělým hlasem:

Černý Boby si boty vyglancoval,
 se svým džípem do města přiharcoval…
 

Petr Valiga ze všech sil dul na starou otlučenou trubku, Pavel Molnár hrál na harmoniku. Měli ten nejpodivuhodnější orchestr v kraji, ostatní cikánské kapely znaly sotva dva tucty čardášů a k tomu několik šlágrů, které jim vypadly stejně jen jako nepovedený čardáš, ale Štefan Valiga, když byl na vojně, odposlouchal nespočetně pravých džezových kousků, amerických písniček a zahraničních šlágrů, hrál rumby a tanga a bugy-vugy: na jednu trubku, buben, harmoniku a housle. Saxofon neměli, ten byl jenom vzdálenou vidinou.

Škoda lásky; kterou jsem tobě dala,
 škoda slzí, které jsem vyplakala…
 

Štefan Valiga divoce pohazoval hlavou, ruce zaťaté, bílé zuby mu zářily v pootevřených ústech. Všichni mu v takové chvíli podléhali, ti, co hráli, i ti, co jenom tančili, a když někdy uprostřed písně utkvěl svým těžkým volským pohledem na některé dívce, věděl, že mu odpoví, i ta nejhezčí, i nevěsty, na jejichž svatbě hrával, mu odpověděly a ochotně šly za ním. Bývaly z toho pěkné rvačky.

Hledám děvče pro bugy-vugy,
 zbláznil jsem se do bugy-vugy…
 

Neznal noty, nikdo z nich je neznal, ale stačilo mu, aby jednou zaslechl písničku, a pamatoval si ji: slova i melodii. A za dobrý šlágr zaplatil i celou flaškou.

Někdo pootevřel dveře: „Hněte sebou! Je tu ten chlap.“

Bubeník ukončil posledním zběsilým vibratem, vyšli ven; na dlouhých šňůrách v horkém větru vlály barevné cáry, vzduch čpěl pachem moče, odpadků a vlhkých místností. Zpočátku si Pavel ošklivil celou tu cikánskou osadu, špínu, křik a věčné hádky; hrál s nimi už skoro půl roku, nakonec si zvykl a byl rád, že ho vzali mezi sebe. Velice potřeboval nějakou partu, tehdy, když učitel odešel z vesnice. Táhl s nimi společně po mnoha tancovačkách, posvíceních a svatbách; dělili se o peníze a výslužky, smáli se společně a společně byli bezstarostní, často místo aby hráli, váleli se v horkých letních dnech u řeky; polonazí, líní i mluvit a také hladoví, neboť poslední korunu už dávno projedli anebo propili. Namlouval si, že jsou mu blízcí, ale rozuměl si s nimi málo. Je bavilo ze všeho nejvíc chlastat a žvanit, prázdná slova, bezduché oplzlosti, chechtali se jim upřímně. Byli až příliš šťastni tím, co byli.

Kráčeli pomalu úzkou uličkou, vědomi si své důležitosti, kolem nich pobíhaly děti a dospělí pospíchali; u prvního domku osady stál vysoký chlapík, jeho ostříhaná hlava čněla nad barevným zástupem. Viděl ho už včera na vsi, inženýr, který sháněl lidi na stavbu – nesehnal prý nikoho, kromě bláznivého Adama. Já bych se přihlásil, napadlo ho, kdybych nehrál a kdybych se už jednou (...)

(......)