Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

„Pořád na to musím myslet, Pavlíčku,“ vykládal blázen. „Říkal mi Valiga, že až přijde bouřka, bude to něco jako konec světa.“

Nakládali spolu starý železný vozík, vyřazený už dávno z bůhvíjakého lomu. Země prášila a byla promísena uschlými stébly trav. V tom strašlivém suchu, které viselo už několik měsíců nad zemí, zvolna zmíral všechen život, pastviny zhnědly, jako by na ně usedla rez, a unavení čápi se přestěhovali k bahnitým břehům vysychající řeky.

Lidé vstávali a vzhlíželi k nebi, jež bylo ochablé horkem, a čekali na večer, který měl přinést bouři, ale přinesl jen tiché bezzvučné blesky. A tak tedy šuměl déšť v jejich představách, svlažovali jím zdeptaná pole, hojné prameny, jichž stále přibývalo, až se měnily v zátopy: vymýšleli si úzkostná proroctví a hrůzné pohromy, aby jimi zakryli svoji bezmocnost a vědomí, že mohou jenom čekat, že jsou v pasti a mohou jenom čekat.

„Postavíme hráze,“ strachoval se Adam, „ale k čemu budou, když se voda dostane na pole z mraků?“ Díval se před sebe, tam ve velké dálce se zvedal sloup prachu, který se táhl napříč podél obzoru, to stádo hledalo poslední zbytky zelených stébel. Přijal úzkost těch druhých, a i když si tím nebyl jist a nedovedl zcela odhadnout své síly, zdálo se mu, mnohokrát to přece slyšel, že právě on by mohl změnit jejich těžký úděl, upravit koloběh vod, přemoci sucho a předejít pustošivé bouři a vrátit tak lidem klid a naději.

„A teď už vím,“ vykládal šťastně. „Nad poli se musí natáhnout dlouhá skleněná deska, trochu skloněná odshora dolů. Na desku spadne mlha i déšť a voda po ní všechna steče. Jednou jsem takovou desku viděl, ale už si nemohu vzpomenout kde!“ Pavel Molnár toho sice nenamluvil tolik jako jeho otec, neužilo se s ním moc zábavy, ale také ho neodháněl, pracoval s ním, dokonce s ním i jedl z jedné misky, měl ho za to rád, synáčka.

„Kdoví, snad by to pomohlo,“ řekl Pavel, myslel přitom na Janku, už několikrát se po práci pro ni stavěl. Vzala džbánek a loudala se s ním do hospody, vedli řeči o nedůležitých věcech: o lidech z vesnice a o hrázi, nezajímalo ji to příliš, ale přece jen ho poslouchala, a jemu se zdálo, že všechno, co teď prožívá a cítí a nač myslí, se v její blízkosti stává silnější, a toužil po stále větší blízkosti. Včera si dodal odvahy, odbočil z obvyklé cesty, zapadli do stínu za kostelem, přitiskla se sama k němu, ústa k ústům, náhle se od něho odtrhla: „Co bys nechtěl!“

Potom mlčeli obvyklou cestou k hospodě, stísňovala ho náhlou cizotou; před otevřenými dveřmi – zevnitř povykoval opilý Vrábel a zněly Valigovy housle – však řekla: „Čekej zítra večer… tam… jako tehdy!“ Zapomněla dokonce koupit pivo, pro které přece šla.

„Abys věděl,“ vykládal Adam. „Tvůj táta říká, že jsem to sucho možná zavinil já. Zhřešil jsem. A třeba bych měl přinést oběť.“

Lidé vždycky přinášeli oběti. V jeho mysli se prolínaly děje, které nedávno spatřil, s dávnými ději, které nikdy nespatřil. Popravčí četa před svítáním a ruka Abrahámova s nožem (...)

(......)