Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Stmívalo se zvolna – stále dál do hloubky pusté roviny – držel děvče pevně kolem pasu. Dosud v něm zněl hlučný smích, otcova silueta proti bledému nebi, ještě že měl ji, kdyby ji ztratil, nezůstal by mu nikdo. Žil by v prázdnu, a k čemu by bylo pak všechno, co dělá a co chtěl ještě udělat.

Myslel si, že práce, kterou teď našel, dá sama jeho životu smysl, ale dnes odpoledne pochopil, že se mýlil. Práce sama nemohla mít smysl. Nic nemělo samo smysl.

Chtěl s ní o tom mluvit, a začal proto vyprávět o Adamovi a o polední koupeli. Nechápala, proč ho to tak vzrušovalo. Představila si je, jak se hrabou z vody, a dala se do smíchu.

„Povídej ještě něco takového,“ řekla. Doléhalo k ní vědomí toho, co přijde, široká prostora, do níž kráčeli a ve které zůstanou sami, ale snažila se myšlence na to uniknout.

Bylo to zvláštní, ale za tu dobu, kdy se zase vídali, nemyslela na nic, co by se mělo stát, ani na jediný z příštích dní. A šla s ním vždy znovu kus cesty k hospodě, poněvadž byl jediným vytržením z té nudy, která tu obepínala celý život, ale nemyslela přitom na nic, ještě když ji začal líbat, nemyslela na nic, líbala se už víckrát – a nic to přece neznamenalo. Ale pak když šli spolu mlčky k hospodě, polekala se, že ho urazila a že už se příštího dne pro ni nezastaví a ona zůstane doma sama, a proto řekla, aby na ni čekal, a ještě v tu chvíli si myslela, že zůstanou někde za zámkem, odkud se dá zavolat na blízká okna. Ale nezůstali tam, padali stále dál, do hlubšího večera, do temnější prostory.

Určitě to ode mne bude chtít. A co, řekla si, snad s ním zůstanu. Celý život byl jiný, nežli si představovala, stejně jí nikdo nedá to všechno, co si přála mít.

Jen jediný by to snad dokázal: Jožka Baňas. A ten zmizel kdesi v Čechách.

Nevnímala teď vůbec Pavlova slova. Vzpomněla si na to, jak za ní přijel Jožka, snad s ním měla tehdy jít – urazil se a už se nikdy nezastavil. Ptala se opatrně na něj a dozvěděla se, že si opatřil další dvě auta a má kdesi milenku, rozvedenou paničku s dětmi a s hotelem.

Ten lump, ten darebák, ten svinský potomek blbého krčmáře… Do očí jí vstoupily slzy: viděla stále před sebou jeho krásnou tvář s jemným nosem a velkými ústy.

Pavel si všiml jejího dojetí a vycítil v něm odpověď na to, o čem právě mluvil.

Došli až ke břehu řeky, vzpomněl si na balíček v kapse.

„To je pro mě?“

Přikývl, rozbalila papír, šátek byl tenký a průsvitný, barva tajícího sněhu, na zelených větvích sedělo mnoho pestrých ptáků; sytost barev smazával soumrak a dával jim temně pastelový nádech, ale večerní barvy byly kupodivu krásnější nežli denní.

Držela šátek velmi opatrně, aby jej nepotrhala hrubými prsty, potom se naklonila nad vodou, vnímala každý dotek té nezvyklé látky. Kdo by to do něho…, pomyslela si šťastně, teprve teď ji napadlo, že by mu měla něco říct. Naklonila se ještě nad vodou a viděla svou tvář blízko tmavnoucího mraku a usmála se na ni: „Vytáh ses!“

Pak si sedla těsně vedle něho. Stále ještě nevěděla, (...)

(......)