Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Adam se vracel domů až za tmy. Po práci se natáhl na kraj olšového lesa a zmožen vedrem usnul a spal za tichého bzukotu komárů a neslyšného plynutí řeky a snil o tom, že kráčí v bílém rouchu po zaprášené cestě a za ním zástupy, které vyslovují s láskou jeho jméno, neboť jim vrátí déšť.

Vzbudil se, vstal, nasadil si na hlavu stařičký klobouk, který se podobal převrácené dížce, a vracel se zvolna k vesnici. I teď večer země dýchala žárem a každý poryv větru zvedal oblaka prachu, u země ležely spálené klasy a řepné listy povadly a uschly tak, že je mohl rozdrtit mezi prsty na prach.

Takové neštěstí, přemýšlel pomalu, odkud se vzalo takové neštěstí? Cítil lítost nad tím, jak mnoho lidí bude nešťastno, a toužil jim nějak pomoci. Snad skutečně to byla i jeho vina – děsil se té myšlenky, ale bylo možné, že to on přinášel lidem neštěstí: nejprve válku a vodu a teď zase to strašlivé sucho.

Ve vesnici se na něho pověsily děti:

Adam první muž… Vystrč břicho, ať už není sucho!

Doma měl od snídaně v hrnku trochu žitné kávy, nalámal do ní chléb a zvolna jej přemílal zčernalými zuby.

Ano, rozhodoval se pomalu, udělám déšť. Ta odpovědnost na něm spočívala bolestnou tíží. Snad by stačila jenom jeho oběť, a lidé by mohli žít šťastněji. Zlomí nepřízeň nebes, přivolá tichý a klidný déšť, zavlaží zemi a nezmění se v příval, který by smetal všechno. Snad to skutečně dokáže… udělat něco dobrého pro lidi, Molnár to přece říká.

Vzpomněl si na tu schůzi – už ji viděl v nejasných barvách a zůstal mu v paměti jenom povrch řeči, který byl velice hebký. Pak mu vyvstalo, jak mu přikázali odejít; řekli mu: není to pro tebe! Chtěl vstoupit do světa, o němž hovořili, ale oni ho poslali pryč. No samozřejmě, uvědomil si, zničil bych jim ho přece. V jeho ubohém mozku narůstal zmatek. Musel vstát, vyštrachal v zásuvce hrst ulepených cukrátek, vyšel ven před dům a volal děti. Když nepřišly, pozvedl hlavu k hvězdnatému nebi, potom zahodil cukrátka do hustého prachu cesty a opět se vrátil do světnice.

Taky slíbil Pavlíček, že přijde, vzpomněl si, slíbil, ale nejde. Pavlíček je hodný, řekl si, a pak pan inženýr a kamarád Molnár. Tomu bych nechal kozu.

Polekal se té myšlenky, ale vybavilo se mu vyprávění o Abrahámovi a Izákovi, o němž právě poslední neděli kázal farář, snad, nebude-li má oběť správná, anděl mi zadrží ruku. Přinese tedy oběť, ale ještě se nemohl odhodlat, vyšel znovu ven, zvedl hlavu k nebi a zdálo se mu, že v dálce na západě se přes hvězdy přetahuje šedivý pás neprůhledné mlhy.

Udělám déšť, přemítal, a voda poteče, trochu se polekal té představy. Jenom trochu vody; málo vodičky! Vyndal ze zásuvky plechovku barevných sklíček, kterými se těšil za dlouhých dešťových dní, kdy z nich skládal prapodivné obrazce, znamenaly mu anděly, hadí vejce a zobáky čápů. Některé střepy byly velice ostré a on si jimi zraňoval prsty. Teď si vybral zvláště ostrý, takže se velmi dobře hodil k tomu, co chtěl učinit. A učinil to snadno a rád a necítil (...)

(......)