Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Noc před sebou tlačila hustou smrdutou mlhu, slabé světlo lucerny se rozplývalo v neurčité výšce, vylezli otvorem určeným pro dveře.

„Zatracená šichta,“ řekl hluboký hlas. Pět postav přelezlo písečnou horu, mlha smazala vrcholky sloupů a hlavy jeřábů a střechy staveb, kráčeli unaveně po dně bezhlavého města, šestnáctihodinová šichta. „Zatracený závazky,“ řekl zase ten hlas, „moh už jsem dávno ležet vedle starý.“

Zasmáli se.

Byl to obyčejný sklad, pobočná budova, nejspíš na ní nikomu moc nezáleželo, ale dali si závazek, že skončí betonářské práce o týden před termínem. Pak se jim porouchala míchačka a několik dní nebyl na stavbě cement, a museli tedy poslední dobu dělat od tmy do tmy.

Teď byli hotovi, budovu už pohltila mlha, šplhali po písečných kopcích, špinaví, s vlasy plnými cementového prachu, s tíhou v očích, s bolavými hřbety, přesto se cítili spokojeni.

„Zítra visíme všichni,“ oznámil Šeman, „i s fotografiemi.“

„I s Aljechinem,“ doplnil hluboký hlas.

„To víš, kominickej.“

Aljechin byl jejich mistr, ale ty poslední dny, když stavba začínala pustnout, přišel za nimi a dělal jako kterýkoliv z nich.

Dřevěná budka vrátného; široká brána, hospoda byla hned proti stavbě, zaplivaný pajzl s namalovanými tlusťochy na stěnách, sešoupli dohromady stolky a těžce usedli na židle.

Byli všichni unavení a nejraději ze všeho by leželi v posteli, ale nepřiznal to žádný z nich, museli přece oslavit dokončenou práci, odedávna ji lidé oslavovali a oni navíc byli mládežnická parta, museli držet pohromadě ve zlém i v dobrém.

V partě se sešli náhodou, každý z jiného konce země, každý také předtím dělal něco jiného. Hubený Polda s hlubokým, věčně omrzelým hlasem se vyučil kominíkem, jeho mistr mu prorokoval smrt nejpozději ve čtyřicítce, jak se sluší na každého kominíka, toho všeho, co máš na rukou a na tvářích, máš taky plnej pajšl, vidina černých plic ho polekala; teď tedy dýchal šedivý cementový prach, člověk si nevybere. Amadeo byl napůl Ital, i když sotva pamatoval svého italského otce, v životě určitě nepřečetl mnoho knih, ale rozuměl koním, učil se rok truhlařině a šest měsíců ševcem, dovedl otevřít jakýkoliv zámek, zpíval teskným barytonem italské písně a klel: ó Madonna mia, vyprávěl nesčíslně historek o zlodějích a o sňatkových podvodnících, ačkoliv se sám nedovedl oženit ani jednou.

Pili pivo, pili rychle, aby dohnali ztracený čas a dobrou náladu. „Jednou,“ vykládal Polda, „zrovna lezu ze střechy, ohlídnu se a dole pod žebříkem panička v kožichu, vlasy rozpuštěný. Pane kominíku, mně nepeče trouba…“

Věděli, co bude následovat, Aljechin se obrátil k Pavlovi: „Nedáme si partičku?“ Nevydržel sedět bez královské hry, vstal, přinesl šachovnici: „To bude tím, milostivá, že trouba nemá tah,“ smáli se, „podíváme se vám na ni.“

„Vezmi si bílé,“ navrhl Aljechin, „dneska v noci jsem přemýšlel o zajímavé obraně.“ Aljechin nepatřil vlastně mezi ně, věkem, postavením ani původem. Jeho otec byl bohatým architektem, rozešli (...)

(......)