Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Jurcová se vzbudila uprostřed noci. Spánek jí nikdy nevystačil na celou noc, její neunavené tělo bylo rozbolavělé ležením – bolest ji budila krátce po půlnoci a pak už jenom ležela s otevřenýma očima a hlasitě vzdychala, volala těžkým zadrhávajícím hlasem Janku, a když dcera neodpověděla, klnula jí nepřetržitou řadou nadávek.

Také teď viděla dceřinu postel prázdnou. „Děvko zkurvená,“ zachraptěla.

Před dvěma měsíci byla na veselce u své neteře, příliš se napila, spadla pod stůl, mysleli si, že je jen opilá, a hodili ji jako pytel zrní do slámy ve stodole a teprve ráno ji hospodář odvezl k lékaři.

Ležela dlouho bez hnutí, ani mluvit nemohla, viděla však všechno a také rozuměla všemu a dobré sousedky, které se u ní zastavovaly, dbaly o to, aby se dozvěděla všechno, co samy věděly.

Musila tedy mlčky vyslechnout, jak se její dcera kurví s tím hostinského synem, mohla přitakat jen očima, jen očima se rozhořčovat; ale pak se jí zvolna vracel hlas i pohyb a mohla tedy dceři říci, co si o ní myslí.

„Ty děvko vyválená, aby tě paralýza do nejsmradlavějšího hrobu dostala…“

Vstala a přidržujíc se zdi belhala se ke skříni. Za prádlem ležela schovaná láhev samohonky. Dcera ji tam schovala, protože lékař zakázal, aby matka pila, a ona se bála, že si matka nedokáže odepřít.

Ale Jurcová už o láhvi dávno věděla, už ji dávno doplnila z toho, co přinesly dobré sousedky. Vzala láhev, odzátkovala ji netrpělivě a lačně pila. „Ty děvko vyválená,“ řekla, „ty mi budeš zakazovat!“

Pustila se zdi, držela se jen láhve a šourala se ke stolu.

Klesla do židle, teď byla spokojená, na stole se válel krajíc ztvrdlého chleba, ukousla si a znovu zapila. Měla dnes velikou chuť a žízeň, snad se jí zase vracelo zdraví. „A ten její mi slíbil nový dům, kamenný!“ vynořilo se jí náhle v mysli.

Uvědomila si, že Pavel Molnár už vlastně nepatří k její dceři a tedy ani k ní, ta děvka ztratila muže, i ona je teď sama.

A všichni, skoro všichni si postavili nový dům – nepamatovala se, že by se kdy stavělo tolik nových domů. Jen ona žila v tom starém s ožehlými stěnami a s polozřícenými zdmi.

Možná, pomyslela si, že by mi ten dům skutečně postavil, nebo by mě pozval tam k nim do Čech. Znovu naklonila láhev: dívala se, jak žlutavá tekutina zvolna klesá, zadýchala se celá.

„Jako voda,“ řekla, „nalili mi do toho vodu. A byl to šikovný mužský, uměl si vydělat. A vzal ji s sebou. Ne jako ten můj. Život mi zkazili.“

Opřela se celou vahou o opěradlo židle a pila, dokud ještě vytékalo z láhve.

Cítila, jak jí do hlavy stoupají železné plameny, zůstala opřena o opěradlo a dýchala těžce a přivřenýma očima se dívala do prázdné tmy před sebou. Potom tma začala zvolna klesat k zemi a od stolku žhlo stále jasnější světlo.

Dveře zavrzaly, a když k nim pootočila ztěžka oči, spatřila hlavu v černém klobouku, vysoké, opálené čelo. Ani je skoro nepoznala, vždyť to bylo už víc než pětadvacet let, co odešel.

„Ty ses vrátil?“

Vešel dovnitř, měl na sobě ještě stále ty (...)

(......)