Ivan Klíma

HODINA TICHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Pršelo neustále, v noci kapky tiše pleskaly o hladinu obrovských kaluží a voda v řece stoupala hodinu za hodinou, potom se vylila z koryta a tekla širokou cestou, kterou z obou stran ohraničovaly hráze.

Teď za noci byla voda zvláštnější než ve dne; byla tichá a teskná, zdála se ještě bližší, jako by mezi ní a prázdným prostorem po jejích bocích už nebylo ani žádné přehrady.

„Pořád stoupá,“ řekl starý Molnár. „Ale nedá se nic dělat. Jdi si už lehnout.“

Pavel zavrtěl hlavou.

Jejich stíny pluly mlčky za sebou po běžící vodě a lucerna před nimi vyřezávala pás deště.

Otec teď chodil podél hrází dnem i nocí; někdy šel s ním a jindy bloumal sám podél blátivého proudu – i v těch chvílích, kdy otec spal oblečený na nerozestlané posteli, zůstával buď venku, anebo seděl jenom tak opřený hlavou o stolní desku. Usnul na okamžik, pak ho vzbudila úzkost a prázdnota, do níž se propadal, zvedl hlavu, díval se do deštivé tmy, potom vlekl Janku za vlasy blátivým polem, až ztratila obě obrovité boty, slyšel ji, jak sténavě dýchá a prosí, aby ji pustil.

Pustil ji, jaký to mělo smysl mstít se – už se stejně nic nevrátí.

„Jenom aby vydržely,“ řekl otec. „Musí to být tíha,“ a celý se nahrbil, jako by na jeho záda nalehla všechna ta strašná tíha rozbouřené vody.

Došli k mostu; u vysokého měřidla se kupili lidé, zahlédl mezi nimi také Janku, prvně za těch sedm dní, neviděla ho, stejně jako ostatní pozorovala valící se řeku, ale on ji viděl a hledal v sobě nenávist anebo aspoň pohrdání, místo toho cítil jenom touhu po ní a ucítil také dotyk jejího těla, hladké, teplé kůže.

„Měl by ses možná vrátit tam za tisíctřistapadesátku. Já nevím,“ dodal otec nejistě, „k tomu místu nemám důvěru.“

Stála trochu rozkročená, neměla na sobě kabát, šaty jí promáčel déšť a také z vlasů jí stékala voda.

Byl jenom několik kroků od ní. „Bože,“ řekla, „co když to povolí, máma nemůže z chalupy.“

Proč se to všechno stalo? uvažoval horečně. Proč se mi všechno tak nepovedlo? Musel se na ni stále dívat a v té chvíli mu připadalo, že tam stojí úplně cizí žena, nevěděl proč, snad to bylo v tom, jak stála, anebo v tónu hlasu, byla to cizí žena, cizí osud, svět, do něhož nikdy nepronikl; napadlo ho, že ji prvně vidí skutečnou, a zděsil se toho.

„Musíme se modlit,“ řekla Bajková.

Předtím si ji vysnil. A věřil, že je taková, jakou si ji přál, i když taková nemohla být.

„Zdrávas buď, nebes královno, Matko milosrdná, shlédni, milostiplná Panno, jaké nebezpečenství…“

Viděl, jak pootvírá ústa s sebou, on mlčel. Ano, modlit se, napadlo ho, když už nevíme nic, tedy se modlit: Přijď a zadrž vodu. Milosrdná! Vrať mi lásku! Odvrať nebezpečenství… Milosrdná…

Obrátil se a zvolna kráčel po rozmoklé hrázi, voda pod jeho nohama tiše šuměla a bělala se do tmy plivanci pěny.

Musíme se modlit, napadlo ho, protože věříme v něco, co není, a když to poznáme, nezbývá už nám nic jiného. I on byl takový – věřil v Boha, který nebyl, i v marnou blouznivou vzpouru Laboreckého, (...)

(......)