Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5. Doma

V pátek jsme se vracívali už o polednách. Z auta jsme vynosili všechny nástroje, já pak vyskočil na korbu, vymetl smetáčkem všechny pozůstatky naší celotýdenní činnosti, takže auto teď vypadalo docela spořádaně, a utíkal jsem se převléknout, abych ještě stihl odpolední vlak.

Na úhledném nádražíčku plném květů jsem obvykle čekával sám; vlak tu jezdil spíše jen jako vzpomínka na staré časy, které i já sotva pamatuju, na časy trhů, poutí a vesnických samot, odkud se ženské občas vydaly do města nakupovat. Když přijel jediný červený motoráček, v němž kromě průvodčího cestovali už nejvýše tři či čtyři neznámí chlapíci, většinou Vietnamci, nastoupil jsem, a jakmile jsem si otřel prach z místa, jež jsem si vyhlédl, mohl jsem se usadit a pozorovat, jak na krajinu, kterou jsem teď už znal, usedá podzim, jak mizí poslední lány řepy, jak rákosiny v mokřinách okrovatí a šednou, jak žloutnou modříny a rudnou svídy a škumpy.

Mám sice domov, ale jako městský člověk postrádám rodnou krajinu, do níž bych se vracel buď ve vzpomínkách anebo ve skutečnosti. Dokonce díky vnějším okolnostem jsem nenalezl ani budovu, s níž bych se cítil nějak svázán. Přitom jsem se vždycky rád toulával krajinou. Se ženou, jak jsme ušetřili chvíli volna, opouštěli jsme město. Já, protože jsem spíše uzavřený, jsem do sebe mlčky přijímal to množství tvarů, zvuků i barev, pachy a útržky náhodných hovorů či scén, zatímco žena hledala příměry pro to, co jsme viděli, všechno se jí měnilo ve shluk obrazů, v nichž se mísila skutečnost se snem, a tím opouštěla vymezené cesty, po kterých jsme se jako všichni chodci musili ubírat.

Ale svoji krajinu mimo město jsme neměli a nikdy nenašli.

Lokálka mě dovezla až na stanici, kde jsem mohl přestoupit na vlak do Prahy. Tady už jsem nebyl sám, nástupiště zaplňovali ti, co se rovněž vraceli z práce, chlapi ověšení brašnami, často jen v montérkách či v ušpiněných kombinézách, a mladé dělnice z továrny na gramofony, jedna se podobala druhé jako výrobky, které vycházely z jejich rukou.

Ve vlaku, jehož okna byla tak špinavá, že krajina za nimi se zdála mizet v mlze, jsem si našel volné a pokud možno nerozbité sedadlo a okamžitě mě únava sklátila do spánku.

Doma mě očekává žena, těší se, že už jsme zase spolu, a předem se zlobí, že chci v pondělí zase odjet. Proč už toho nenechám? Jaký má smysl, abych ztrácel čas tím, že natírám nějaké mizerné tyče, překopávám kameny a ničím si srdce, páteř anebo co mě to vlastně bolí?

Říkám, že vydržím, dokud venku neskončíme svoji práci. Neříkám, že mě těší opouštět cesty, které bych jako obyčejný chodec nesměl opustit, těší mě dotýkat se zblízka krajiny. Žena se zlobí, že jsem paličatý. Doma je tolik práce, syn si přestavuje pokoj, když už toužím pracovat rukama, proč mu trochu nepomůžu? Převléknu se tedy opět do modráků a jdu otloukat cihly.

Jedna z řeckých bájí vypráví o obru Antaiovi, synovi Poseidona a Gáie – bohyně země. Antaios vyzýval kdekoho k souboji, neboť věděl, že je (...)

(......)