Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6. Papírnice

Když jsem se jako každé pondělí dopoledne vrátil do Městce, našel jsem dveře naší rezidence zamčeny a ve škvíře mezi veřejemi lísteček od svého šéfa: zapomněl doma papíry od auta a vrací se tedy pro ně. Omlouvá se mi, přijede ještě během odpoledne. Klíče mi nechal v papírnictví.

Bylo právě jedenáct hodin, papírnictví už zavřeli. Pamětliv toho, co mi hned prvního večera sdělovala bývalá majitelka domu, vrátil jsem se do temného průjezdu a zaklepal na dveře skladu. Když se nikdo neozýval, vzal jsem za kliku. Dveře se otevřely a vstříc mi vyletěl pach papíru, plísně a zatuchlosti. Rozhlédl jsem se, ale uviděl jen spoustu regálů, klenutým otvorem, kde snad kdysi bývaly dveře do sousední místnosti, sem padalo trochu umělého světla. Čekal jsem chvíli, ale když se nikdo neobjevoval, vstoupil jsem.

Jakmile jsem prošel otvorem po dveřích, uviděl jsem na odpočívadle, sestaveném z prázdných beden a dvou či tří koberečků, známé dlouhovlasé a obrýlené stvoření v bílém svetru a džínsové sukni. Na elektrickém vařiči hned vedle odpočívadla vřela v konvici voda. Pozdravil jsem.

Trhla sebou a vyskočila ze sedátka. „To jste vy?“ zjistila s úlevou. Sáhla do kapsy a chvíli v ní šátrala, než klíče vytáhla. „Ale jestli se chcete se mnou napít kafe?“

Posadil jsem se na jedinou židli, která tu byla.

„On se strašně vztekal, že musí nazpátek,“ sdělila mi o mém šéfovi. Hlas měla hluboký a trochu zastřený. Z regálu, který výjimečně neosazovalo zboží papírnické, ale spíše kuchyňské, vzala hrníček. „Máte tu asi pěkně blbý bydlení,“ a nasypala do hrníčku trochu kávy. „Ale jinak by mě bavilo takhle jezdit. Já tu musím trčet od rána do večera zavřená.“

Vybalil jsem z tašky obvyklou bábovku a postavil ji na stolek.

„To ani nebudu muset na oběd,“ zaradovala se. „Tady to ještě jde,“ připustila, „ale dokud jsem dělala v Tesle… Pájela jsem celej den jak pitomá. Když jsem přišla domů, viděla jsem všecko dvakrát.“ Vytáhla cigarety a zapalovač. Kouřit jsem odmítl, ale zapálil jsem jí.

Nedokázal jsem z nevýrazné tváře uhádnout její věk. Pokud v jejích rysech bylo něco osobitějšího, smazala to líčidly a rtěnkou. Jen vlasy mohla mít pěkné, kdyby je nedala obarvit a zničit místnímu kadeřníkovi.

„Ale i tady to je někdy pěkná otrava!“ poznamenala.

„Co by vás těšilo?“

„O jé,“ ušklíbla se nad prostoduchostí mé otázky. „Třeba cestovat, ne? To těší každýho.“

„Kam byste jela?“

„To je fuk, jen kdybych vypadla odsud. Ale nikam na jih, tam prej moc otravujou mužský. To na severu, tam snad jsou ještě krásný lesy a jezera a spousta vzácných ptáků. Ukazovali to tuhle v televizi. Nedíval jste se?“

„A cestujete někdy?“

„To teda jo! A nevíte náhodou, kde bych sehnala příslib?“ Znovu se ušklíbla. „I kdybych ho dostala, copak ženská sama může? A kdo by mi (...)

(......)