Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7. Půda

Výjimečně jsme se vrátili ještě za světla; inženýr musel projednat škody, které podnik utrpěl, když v polích vyorali několik našich kamenů. Než jsem vstoupil do své místnosti, všiml jsem si, že dveře na půdu jsou pootevřeny. Neodolal jsem a vylezl po vrzavých, zaprášených schodech. Půda byla rozlehlá a plná krámů. Zastavil jsem se a naslouchal, ale nic se tu nepohnulo, jen několik much s bzučením poletovalo pod vikýřem. Trámy byly mohutné a věkovité, zato tašky se zdály téměř nové. Mezi vlaštovčími hnízdy, přehozeny po trámech, tlely tu pytle a staré ženské šaty. Ve skříních beze dveří se hromadila kupa plesnivých bot, mezi slámou a hromadou starých tašek jsem nalezl rezaté roury a několik prázdných krabic a bedýnek od ovoce.

Nic cenného tu jistě nezůstalo, ale já nehledal zlato ani cínové svícny, vždycky mě nejvíc přitahoval potištěný papír – a opravdu jsem v jedné z krabic objevil sto let starou „Čítanku pro školy rolnické a zimní hospodářské“. Vtom za mnou cosi zapraštělo, a když jsem se ulekaně ohlédl, uviděl jsem hlavu paní Pokorné, jak se vysouvá nad podlahou půdy.

Pozdravil jsem a zatvářil se provinile, vědom si, že jsem byl přistižen v prostorách, kde nemám co pohledávat. Ale ona byla zřejmě ráda, že mě zastihla. Hned mi sdělila, že na půdě, než je lidé roznesli, byla spousta zajímavých věcí. O hulánskou uniformu po pradědečkovi projevilo zájem dokonce muzeum, taky buben po dědečkovi tu zbyl, i když už protržený. Dědeček sloužil u pěšího pluku hraběte Haugwitze. Nebylo tehdy vůbec tak zle, jak se dneska píše. Svítilo se sice lojovkami, zato se míň lidem lhalo a nekradlo se vůbec. Když dědečka přeložili k jízdě, hrál tam na harfu tak velikou, že ji museli na vozíku táhnout poníci. V roce šestašedesátém dědeček zažil bitvu u Hradce, rád na ni vzpomínal, i když jsme tam tak bídně dopadli.

„Tehdy jsme měli taky okupaci,“ a pamětnice uplynulých dob na mě spiklenecky zamrkala, „jenže pruskou! Ale Prušáci,“ dodala hned, „na zdi vylepili provolání, že (...)

(......)