Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10. Továrna

Vyjeli jsme ještě za tmy do lepkavé podzimní mlhy.

V prostoru továrny a v jejím nejbližším okolí jsme měli několik bodů, jejich kontrolu však inženýr odkládal. K vstupu do továrny jsme potřebovali několik doporučení a povolení od oddělení zvláštních úkolů. Shánět je si žádalo času, jehož se nám trvale nedostávalo. Kamenům na území závodu, dalo se předpokládat, hrozilo ze všech našich kamenů nejméně nebezpečí. Pokud nevyletí do povětří, stejně se nás dočkají.

Říjnový den vzcházel ztěžka, opakovaně klesal do mlh, a jak jsme se blížili řece, která jest osou nejúrodnějšího kraje ve Zlatém prutu, už ve středu města, jež vytrvale ujídá z úrodné půdy, jsem zachytil smrdutý pach, kterým mlha nasákla. Ten pach věstil, že se blížíme stále odkládanému cíli.

Konečně, jen jsme odbočili z hlavní cesty, jsem ji zahlédl: čněla k šerému nebi svými komíny, věžemi a cihlovými budovami, z nichž jsem za vysokou zdí zahlédal jen vrchní patra. Zaparkovali jsme a došli ke vchodu, kde se nás tlustá strážná dotázala, zda nemáme u sebe zápalky, když jsme ji ujistili, že nikoliv, vpustila nás do čekárny. Tady jsme měli setrvat až do příchodu závodního geodeta.

Čekárnu natřeli od země ke stropu šedohnědou olejovou barvou, zatímco podlahu pokrývalo prošlapané špinavě okrové linoleum. Výzdoba se tu omezila na jediný plakát, který varoval před otevřeným ohněm. Potom už na stěně visel pouze humpolácký kovový telefon, který připomínal výtvarný objekt z období pop-artu anebo exponát zapůjčený z muzeálních sbírek. Možná, že to byl nějaký bezpečnostní přístroj, i když jsem nikdy neslyšel o tom, že by mohl telefon během provozu jiskřit, a tím způsobit výbuch. Ocenil jsem, že místnost se nijak nepřetvařovala. Kdo se tu ocitl, jistě nepropadal falešným nadějím o tom, co ho čeká uvnitř.

Zasklenými dveřmi jsem z toho uvnitř viděl jen betonové nádvoří a několik šerých budov. Občas se dveře otevřely a jimi důležitě prospěchal někdo, kdo stejně jako my byl prost prostředků k rozdělávání ohně.

Mladá žena v černých šatech a s chorobně bledou tváří vběhla do čekárny; aniž si nás všimla, zdvihla sluchátko a jala se vytáčet třímístné číslo. Zatímco se zoufale a potom už s pláčem dožadovala spojení, aby mohla oznámit, jak jsem nepochyboval, neblahou zprávu, za mnou ve skleněné kukani vrátnice zazněl vysoký ženský chichot. Když jsem se otočil, uviděl jsem čtyři ženské v neslušivých temně šedých uniformách závodní stráže, skloněné nad časopisem, o jehož závadovém, anebo dokonce ideodiverzním obsahu, jak zní úchvatné policejní termíny, svědčila výška jejich smíchu. Ale možná, že časopis byl nezávadný, že se jen hlasitě radovaly, jak vyzrály na život, nad nímž tu, jak se mylně domnívaly, s pistolí u boku vládly.

Konečně, v kožené bundičce, v džínsech, v polobotkách s co nejvyššími podpatky, aby poněkud zvýšil svoji postavičku, a s papírovou rolí v podpaží, se objevil místní geodet. Chvíli na sebe s inženýrem hleděli, pak v sobě odhalili bývalé spolužáky (...)

(......)