Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9. Krajina

Papírnici jsem přivezl figurku ohyzdného mimozemšťana, ale zatím jsem jí dárek nepředal. Ráno jsme totiž odjížděli, než se papírnictví otevřelo, a vraceli jsme se, když už milovnice mimozemšťana dávno odjela. Čekal jsem na den s deštěm, kdy bychom zůstali doma. Pro deštivý den jsem měl připraveno nejen předání loutky, ale i balík knih, které jsem tu doufal přečíst. Panoval však nejsušší podzim, jaký jsem pamatoval.

Papírnici jsem uviděl jen jednou. Vrátili jsme se na oběd k Černému kosovi, protože jsem dopoledne ztratil tužku, zašel jsem do obchodu.

Krám byl prázdný, papírnice seděla za pultem a četla si. „To jste vy?“ podivila se. „Já myslela, že už jste odjeli. Vždyť vás není nikdy vidět!“ Postavila se a zavzdychala: „Dneska mě všecko bolí,“ a pohladila si obě kyčle. „U Hlinska se prej objevil nějakej zázračnej léčitel. Slyšel jste o něm?“

Dokolébala se k zásuvce, kde přechovávala tužky a nabídla mi, abych si z nich vybral. „On se prej na člověka podívá a hned ví, co mu je. A léčí jen silou, co mu vychází z prstů a z očí.“

„Tak se to povídá,“ připustil jsem. V obci, kde léčitel žil, jsem se znal s farářem, za nímž jsem občas jezdil. „Myslíte, že by mě přijal?“

„To ano, přijme každého.“

„Teda tam asi musí být lidí!“

„Někdy se čeká skoro až do rána.“

„Prý vyléčil i takový, co vůbec nemohli chodit. Myslíte, že to je možný?“

„To záleží na nemoci, co měli,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi, abych v ní nebudil liché naděje. „A co maminka?“ vzpomněl jsem si, „ještě je v nemocnici?“

„Vždyť ta už se domů nevrátí,“ řekla věcně. „Já za ní nebyla nejmíň dva týdny. Byla bych tam šla s malou, když ale měla zrovna bolavý ucho. A já sama, co jí mám povídat, když tam tak leží?“

Připadlo mi, že se jí trochu zatřásl hlas. Zaplatil jsem tužku a sklem dveří jsem ještě zahlédl, jak si ztěžka sedá ke svému časopisu.

V polích postupovala podzimní orba, těžké traktory za sebou vláčely soustavy rádel, pluhů a bran. Spěchali jsme, abychom objeli všechna stanoviště v polích, dokud jsme se k nim ještě mohli dostat po nezoraných strništích.

Zeměměřič, pokud má přehlédnout všechny body své sítě, křižuje krajinu, nevynechá téměř jediné pole, není vesnice, kterou by mnohokrát neprošel anebo aspoň neprojel. Protože jeho body jsou umístěny na vyvýšeninách, zlézá kopce i kostelní věže. Obhlíží krajinu oblitou sluncem i pokrytou stínem, spatří její utěšenost i strázeň.

Hned první den jsme přijeli do vesničky, která mi připadala jako po pohromě. Z domků i z bývalých statků opadávala omítka, dvorky plnilo harampádí a rezavějící šrot. Stodoly i kůlny chátraly, nikde se neozval, nepohnul se život, dokonce ani pes nezaštěkal, jen po televizních anténách posedávaly vlaštovky. Na nizoučkém vršku se tyčil kostelík. Už zdálky svítil novou mozaikou nad vstupními dveřmi. Inženýr mě vybídl, abych počkal před vchodem, a já tedy vyšplhal po kamenných schodech, které prorůstal pýr a trsy vlaštovičníku.

Mozaiku nad vchodem tvořily lesklé (...)

(......)