Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12. Hřbitovy

Papírnice chodí v černém.

Příběh její matky byl jednoduchý. Pracovala dvacet let v továrně, většinou v expedici, práce se tam sice špatně platila, ale zato se zdála málo nebezpečná. Její muž dělal skladníka. Od závodu dostali dvoupokojový byt na sídlišti. Kolik pokojů, tolik měli dětí. Papírnice nevěděla, co by víc o matčině minulosti sdělila. Občas v neděli po obědě, když vybyl čas, odjeli společně za babkou. Ve vlaku matka vybalila buchty anebo řízky, a oni je pojídali, zatímco lokálka se courala směrem k cementárně. Občas se večer společně dívali na televizi, která byla tak stará, že obraz neustále mizel. Otec býval doma málokdy, sedal v hospodě, domů se vracel opilý, ale choval se vlídně, nikdy nekřičel ani nikoho nebil.

Na dovolenou nejezdili, děti část prázdnin trávily na pionýrském táboře a část u babky pod cementárnou.

Matka však slibovala: jednou si všichni vyjedeme k moři! Spočítala si, že když přejde na anilín, ušetří za dva roky na cestu do Bulharska pro celou rodinu. Otec proti tomu nic nenamítal, nikdy proti ničemu nic nenamítal. Ale několik týdnů před tím, než měli odjet, si sbalil své věci a odstěhoval se k nějaké couře. Papírnici bylo tehdy čtrnáct, bratrovi deset – do Bulharska je však matka stejně odvezla. Na Zlatých pískách bylo umrtvující vedro a spousta lidí. Matka neuměla plavat, lehla si na pláž a hned první den se spálila tak, že dvě noci proplakala bolestí. Třetí den všichni dostali střevní infekci, když se jim udělalo líp, změnilo se počasí, moře se rozbouřilo a nesmělo se do něho ani vstoupit.

Matka si vyšla aspoň na břeh. Všimla si obrovského bílého ptáka, jehož nedokázala pojmenovat. Vznášel se těsně nad vlnami, dokonce usedl na hřebeni jedné z nich, jako by to byla paluba lodi. Matka na něj hleděla u vytržení, pak se rozběhla za dětmi, aby se také podívaly na podivuhodného tvora. Než se však dostaly znovu k moři, pták zmizel.

Matka pracovala v anilínce ještě tři roky, pak se vrátila do balírny. Loni začala močit krev, ale neřekla o tom nikomu, k lékaři se bála jít. Teprve před deseti týdny ji odvezli do nemocnice, a to už bylo na všechno léčení pozdě.

Papírnice ji byla za tu dobu třikrát navštívit. Když za ní přijela naposledy, matka už ji nepoznala, byla pod morfiem. Měla pevně zavřené oči, dýchala hlasitě a pomalu. Papírnici však připadalo, že se usmívá. Třeba se opravdu usmívala, protože cítila, jak odchází od všeho trápení. Anebo zahlédla už něco, co nikdo z nás tady neuvidí. Možná nějakého mimozemského tvora anebo jen toho obrovského bílého ptáka, který už tehdy nepřilétl z tohohle světa.

Tu noc umřela a z nemocnice poslali telegram. Pohřeb bude mít zítra, doma, na hřbitově kousek za cementárnou. Mrtvým prach nevadí, jen květiny tam rychle zešednou, musejí se častěji vyměňovat.

Obec s cementárnou nepatřila do oblasti našeho měření. Na hřbitovy jsme však vstupovali často, přiléhaly většinou ke kostelům, kde jsme měli svoje značky.

Inženýr musel navštěvovat faráře (...)

(......)