Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pašerácká povídka

V telefonu se mi ozval povědomý hlas: „Tady Santa Claus. Máte odpoledne čas?“

Odpoledne jsem mohl.

„Skvělé,“ pravil ten na druhé straně nenapodobitelnou češtinou, jakou může mluvit jen ten, jehož otec byl Mexičan a matka Indka, a zavěsil. Zřejmě věřil, že čím stručněji mluví, tím bude náš hovor znít nenápadněji případným odposlouchávatelům. Santa Claus, a pokud se hlásil tímto jménem, znamenalo to, že mi odněkud zvenku, kam téměř ustavičně vyjížděl za svými obchody, přivezl knihy.

Bylo půl dvanácté, venku hustě sněžilo, auto si ráno vzala žena. Než se k ní dostanu, bude nejméně poledne. Autem jezdím spíše nerad, ale neměl jsem tušení, kolik tašek s kontrabandem Mikuláš nakoupil a přivezl, byl v tom nevyzpytatelný. Rozhodně jich mohlo být víc, než bych stačil unést.

Mikuláše jsem poznal náhodou. U mého přestárlého renaulta se rozbilo vodní čerpadélko, a když už vůz stál třetí měsíc nehybný v garáži, kdosi mi dal Mikulášovo jméno a adresu, jezdí často ven a pumpu mi určitě přiveze.

A proč by to dělal, když mě vůbec nezná?

Udělá to, protože jsem spisovatel. Má rád literaturu, anebo ještě spíš: zbožňuje svoji ženu, která má ráda literaturu.

A jak mu zaplatím?

S tím si nemusím dělat starosti – pro bohatého obchodníka je taková součástka jako pro mě kilo jablek. Můžu mu dát svoji knížku s věnováním. Anebo ho pozvat na oběd.

Váhal jsem ještě skoro měsíc, ale když čerpadlo pro můj vůz bylo stále stejně nedosažitelné, zazvonil jsem u cizích dveří.

Za týden jsem měl nejen čerpadlo, ale navíc balík knih.

Usmíval se. Byl to vysoký, prošedivělý a zřejmě po matce i po otci velice snědý chlapík. Bylo mu potěšením, že to mohl pro mě udělat. Váží si umění a ví, v jaké situaci se nacházím.

Věnoval jsem mu knížku a pozval ho i s jeho ženou na večeři.

Vyrostlý v době proslulé svou špiónománií, choval jsem se během jeho návštěvy ostražitě a chránil tajemství svého spisování, což je jediné tajemství, které bych mohl vyzradit. Během celého večera však na mně nic nevyzvídal. Vyprávěl chvíli o světě obchodu, který byl pro mě exoticky vzdálený, a pak už hovořila většinou jeho žena. Jmenovala se Angela, byla nejméně o dvacet let mladší než on a svým zjevem dostávala svému jménu. Mluvili jsme o Borgesovi, Márquezovi a nejvíc ze všeho o Cortázarovi a jeho Rayuele, kterou jsme oba ctili. Poněkud jsme se neshodli o scéně, v níž autor nechá hrdinku lézt po vratkých prknech natažených mezi dvěma protilehlými okny ve výšce třetího poschodí, a to jen proto, aby vyhověla rozmaru dvou podivínských a pohodlných chlapů a přenesla nad propastí v omračujícím vedru balíček maté a hrst hřebíků. Angela viděla v té scéně obraz otrockého postavení ženy v její vlasti, zatímco mně připadalo, že scéna měla spíše zpodobnit hrdinčino váhání mezi dvěma muži, váhání, které ženu vždy dovede nad propast, jež ji hrozí pohltit. Autor zároveň skládá hold ženě za to, že v sobě vždy najde dost odhodlání i odvahy učinit to. Žena bývá schopna (...)

(......)