Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Archeologická povídka

Maringotku už prohřívalo slunce. Spěšně jsem otevřel kovovou skříňku, do jaké si dělníci obvykle ukládají šaty, vzal odtud dva štětce, škrabku a balíček papírových pytlíků. Měl jsem žízeň. K pití tu nebylo nic, jen na stole leželo několik jablíček, která nám přinesl mistr Vítek ze své zahrady. Vzal jsem si jedno do kapsy, do druhého jsem se zakousl a se svým nevelkým nákladem jsem maringotku zase opustil; klíč jsem schoval do železné konstrukce vedle zadního kola – tam, kde se před případnými vetřelci schovávají klíče ve všech maringotkách, které jsem kdy viděl, a vydal jsem se na cestu mezi haldami vykopané zeminy a kalužemi, co tu zůstaly po nedávných deštích. Pohřebiště se odtud nedalo vidět, zato borový les na protější stráni a skoro celé staveniště. Kovové konstrukce budoucích hal sálaly horko, a já si najednou uvědomil, že stavba, na níž pracovalo či mělo pracovat nejméně sto lidí, je tichá, tišší, než bývá pohřebiště, kde se nás nesejde nikdy víc než pět.

K archeologii jsem neměl vyhraněný vztah, rozhodně nepatřila mezi moje koníčky. Na gymnáziu jeden z mých spolužáků si vášnivě přál být archeologem. Kamarádili jsme jeden čas spolu, tehdy mě vodil po hradištích v okolí Prahy, dokonce mě přiměl k tomu, že jsem v batohu vláčel motyčku a lopatku. Opravdu jsme ze země občas vyškrábli kus hliněného střepu. Kamarád mě pak nadšeně poučoval o jeho tvůrcích, díky tomu jsem aspoň něco málo věděl o kultuře nálevkovitých pohárů a o kultuře kulovitých amfor, o kultuře volutové, řivnáčské a únětické i o lidu se šňůrovou keramikou. Na studium archeologie mého kamaráda nepřijali, jeho rodiče vlastnili parní mandl, tehdy se na takové věci ještě hledělo; a já za ta léta zapomněl skoro všechno, co jsem slyšel o pravěkých hrnčířích anebo o keltských hradištích, v paměti mi utkvěla jen ta jednotlivá poetická spojení v názvech dávných kultur.

Historie mě však vždycky zajímala: tajemství, odkud člověk přišel, jak se vzal na světě. Na světě vůbec a na místě, kde žiju, zvláště.

Cesta teď zabočila podél stavbařské buňky. Odtud už se dalo zahlédnout pohřebiště a na něm všechny, co se tu sešly: archeoložku paní Lídu, která řídila naši krtčí činnost, její pomocnici z muzea paní Petru – a brigádnici Mášenku. Ta právě tlačila kolečko naložené zeminou. Zaznamenal jsem, že na celém staveništi byla jedinou zjevně se pohybující osobou, pak jsem se však musel soustředit na cestu, která vedla po úzkém prkně mezi dvěma obrovskými kalužemi.

V buňce, kde měli stavbaři šatny, tekla také voda. Protáhl jsem se mezi haldami harampádí, prošel jsem kolem stolu, na němž ještě od včerejška zůstaly neumyté várnice, olezlé, špinavé talíře a olepené příbory. Našel jsem si poloprázdnou sklenici, v nedopitém pivu plavala utopená vosa. Vylil jsem obsah na podlahu a vstoupil do umývárny. Voda tu měla barvu, jako by do ní přimísili krev. Ze tří umývadel odtékalo jen jediné, které nejspíš během dvou let, co stavba trvala, nikdo neumyl. Pokrývala je (...)

(......)