Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14. Vlajky

Poslední ráno mě vzbudilo podivné ťapkání nad hlavou; cosi opakovaně dopadalo seshora na strop, jako by někdo na půdě přesypával písek.

„Asi nám už rozebírají střechu,“ navrhl jsem vysvětlení. Inženýr namítl, že papírnictví je přece dosud otevřeno, také paní Pokornou ještě včera zahlédl, jak si i se svým kanárem hoví na dvorku.

Zatímco jsem snídal, inženýr ve svátečních šatech se odebral na národní výbor, aby ohlásil, že odjíždíme, poděkoval za skvělé a přitom bezplatné ubytování a vyprosil si skoro nový sporák, který stále zkrášloval místnost, kde jsem přebýval, a který, jak si byl inženýr jist, by stejně odepsali a odvezli do starého železa.

Vytáhl jsem z kufru figurku ohyzdného mimozemšťana, zabalil ji do starých novin a vyšel před dům.

V papírnictví, jak jsem zahlédl dveřním sklem, bylo několik kupujících; rozhodl jsem se, že počkám. Když jsem trochu poodstoupil do náměstí, mohl jsem dobře vidět střechu našeho domu, i velký otvor, který se v ní objevil. V otvoru se právě vynořila horní část mužské postavy. Čiperné ruce odebíraly jednu tašku po druhé a otvor rychle zvětšovaly.

Z krámu konečně vyšla poslední babka, mohl jsem tedy vstoupit. „To jste vy?“ podivila se papírnice, „vždyť váš kamarád říkal, že končíte!“

„Už končíme!“

„Dneska jsem si ještě nesedla,“ postěžovala si, „od rána se tu netrhnou dveře.“

„Že ještě prodáváte,“ podivil jsem se, „když už vám rozebírají střechu.“

„Mně nic neřekli,“ pokrčila rameny.

„My už máme sbaleno,“ přešel jsem k tomu, proč jsem se tu zastavil, „a něco bych vám tu rád nechal.“

„Mně?“ vzala ode mě balíček. „Smím se podívat dovnitř?“

Vyprostit figurku z novin jí nedalo práci. „Ne,“ vykřikla, „ne!“

„To máte na památku!“

„Ne, to nejde! Vždyť přeci, proč byste mi ho dával? To nemůžete myslet vážně, že byste mi ho jen tak dal. Ježíši, ten je pěknej, vždyť je jako opravdovej! Vždyť to je úplně on!“

Do krámu vešla dvě děvčata a Vietnamec s kufříkem, ale ona je vůbec nevnímala. „To přeci musí být strašně drahý – taková věc. A já…, co bych vám za to dala?“

Začala překotně hrabat v jedné ze zásuvek, využil jsem toho, popřál jí zdraví a vyšel zase z krámu.

Otvor ve střeše i za tu kratičkou chvíli narostl.

Od budovy národního výboru se vracel inženýr. Byl nadmíru spokojený, neboť mu dovolili, aby si kamna odvezl. Jen stará kamna, co stojí přede dveřmi, máme postavit na jejich místo. „A taky máme vyvěsit vlajky k osmadvacátému,“ oznámil mi. „Ale na to se můžeme vykašlat, když už stejně odjíždíme. Myslíte, že kamna spolu utáhneme?“

Pochyboval jsem o tom. Naštěstí jsou v domě pokrývači, určitě nám pomůžou. Zatímco inženýr se s nimi odešel domlouvat, já, nadšen tou myšlenkou, jsem prvně za ty dva měsíce, co jsem s nimi sdílel ložnici, rozvinul obě vlajky. Byly téměř nedotčené, jen jejich okraje pokrýval cementový prach. Vlajky jsem opět zavinul a snesl dolů ke vchodu. Pak jsem přitáhl z kůlny žebřík a vlajky upevnil do rezavých úchytek, které tu k tomu byly (...)

(......)