Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Velký počítač ve Strašnicích už je opět v provozu. Přivezl jsem tam tři krabice s prázdnými páskami a mám vyzvednout pásky nahrané. Strašnický počítač je umístěn v podzemí mrakodrapu importní a exportní společnosti. V obrovském sklepení, kde hučí klimatizace a kde je přísně zakázáno kouřit či jakkoli znečišťovat ovzduší, září obrazovky a pobíhají muži a ženy v bílých pláštích. Před klávesnicí jednoho z terminálů poznávám vysokou hubenou postavu inženýra Bauera. Nevnímá mě, jeho zasněný pohled se vytřeštěně upírá k obrazovce, na níž se řadí do sloupců čísla. Inženýr Bauer v bílém plášti v tomto přísně sterilním ovzduší, které si vyžaduje počítač, k sobě skládá údaje o znečištění ovzduší nad našimi horstvy. Nahlédl jsem mu přes rameno. Aerosoly a oxid siřičitý v mikrogramech, olovo, kadmium, měď, zinek v nanogramech, já ta čísla stejně nedovedu posoudit a nevím, kdo je vlastně dovede posoudit, snad ty obrovské stroje to svedou, a pokud to nesvedou tyhle, vymyslí lidé stroje, které to jistě dokáží, jenže k tomu, abychom je vyrobili, nejspíš budeme muset vzduch znečistit ještě víc anebo ho znečistit něčím, o čem netušíme, co nám způsobí. Tak to jde v koloběhu, o němž všichni tvrdí, že by se měl přetnout a zastavit, ale který se přesto stále zrychluje.

Pásky mám připraveny na stolečku hned vedle vchodu. Na vrchním kotouči je nalepena bílá páska, na ní napsáno propisovací tužkou: Šumava. Nacpal jsem zkázu Šumavy do své tašky a vyšel z podzemí. Ve vrátnici jsem se podepsal; okny skleněné haly jsem viděl, že venku spustil liják. Usedl jsem do měkounkého křesla a pozoroval ruch v hale. U stolku vedle mě seděli dva Arabi, kteří prudce gestikulovali a hlasitě vykřikovali jisti si, že jim nemůže nikdo rozumět.

Za války a v padesátých letech jsme považovali za dobrou zprávu, když jsme dostali dopis od tatínka či od strýců, že někde v táboře či ve vězení dosud žijí a že tedy dosud trvá naděje v opětovné setkání. Ovšem strýce potom oba zabili.

Také jsem považoval za dobrou zprávu, když mi žena, kterou jsem miloval, poslala vzkaz, že se na mě těší. Je jistě ještě mnoho jiných zpráv, které lidé považují za dobré, ale stejně si myslím, že skutečně dobré zprávy se nějak týkají setkání, které se událo v lásce, anebo svobody – a nejspíš obojího: láskyplného setkání ve svobodě. Nejlepší ze všech zpráv vypovídala o svobodném setkání s boží láskou, proto se jí dodnes strachuju bez výhrady uvěřit.

Prvně jsem doručoval zprávu ještě na studiích, venku taky takhle lilo, ale muselo to být někdy začátkem jara, protože pár dní předtím přišli zatknout mého tatínka, někdo zazvonil brzy ráno u dveří. Šel jsem otevřít, matka se tehdy lekala každého zazvonění. Ale za dveřmi nebyli oni, ale jeden z mých bývalých spolužáků ze střední školy. Dodnes vidím jeho omoklou postavu. Oblečený byl nedostatečně v ošoupaném hubertuse, zrzavé vlasy měl zplihlé, na tváři strnisko, oči zapadlé a červené od kouře anebo od nevyspání. Vecpal se dovnitř ještě dřív, než jsem (...)

(......)