Ivan Klíma

MOJE ZLATÁ ŘEMESLA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Posílkářská povídka

1

Do ústavu jsem přišel až po deváté, dřív stejně pro mě k odnesení nic nemívali. Obvykle nic neměli ani po deváté, bylo léto a většina zaměstnanců odjela na dovolenou. Kromě toho na velkém počítači ve Strašnicích se něco porouchalo, takže nebyly ani archy od počítače, které programátoři, asi ne zcela v duchu českého jazyka, nazývají: sjetiny. Vystoupal jsem do třetího poschodí, výtah nepoužívám, nedůvěřuji mu, nevím, proč právě výtahy by se měly vymykat ze stavu všeobecné zvetšelosti, taky se mi protiví vozit se někam, kam se mohu dobře dostat po svých. V kanceláři sedávaly sekretářka a ekonomka, obě byly mladé a milé, každá jinak hezká, a obě si rády povídaly. Poštu, pokud nějaká byla, jsem míval připravenu na stole vedle dveří. Dneska jsem tu zastihl jenom ekonomku a můj stůl zel prázdnotou nebo přesněji: spočívala na něm jenom váza plná gladiol. Pozdravil jsem, ekonomka ke mně vzhlédla. „Ani jste dneska nemusel chodit,“ přivítala mě.

„Vždyť já chodím rád, těším se, že vás uvidím!“

Zasmála se. „Už jste slyšel, co to je socialismus?“ Pověděla mi jednu z mnoha nelítostných definic toho, v čem žijeme a proti čemu máme zakázáno reptat, neboť je to údajně nejlepší, nejspravedlivější a nejhumánnější uspořádání lidských záležitostí. Pověděl jsem jí na oplátku jinou definici.

Naši protizákonnou zábavu přerušil telefon. Když ekonomka domluvila, zeptala se: „Nevíte, jak se daří Julince?“

Nevěděl jsem.

Julinka Vandasová byla žena jednoho z programátorů, nikdy jsem ji neviděl, znal jsem ji jenom z fotografií, které měl inženýr Vandas na svém stole pod sklem. Vypadala na nich jako křehká a jemná žena. Včera jí měli operovat nádor. Nádor prý nebyl zhoubný, ale Vandasovi měli dvě malé holčičky, a všechny ženy v ústavu si dělaly starost, jestli to inženýr Vandas doma sám zvládne. „Já ráno volala na Chodov,“ oznámila mi ekonomka, „ale Petr ještě nedorazil. Vy tam pojedete?“

„Musím se podívat, jestli pro mě něco nemají.“

„Nemají,“ řekla, „já se ptala. Vždyť víte, že ve Strašnicích už se končí a na Múzu je prý tlačenice.“

„Stejně,“ řekl jsem, „třeba se něco objeví během dne.“

„Jak myslíte! Já kdybych byla na vašem místě, kdybych já mohla…“ zasnila se o tom, co by všechno mohla, kdyby byla na mém místě a dělala jenom posílkářku. „Když tam stejně jdete, vemte s sebou aspoň tohle. On to sice nikdo nečte, ale zrovna to přišlo!“ Vytáhla ze stolu několik sešitků závodního zpravodaje. „A kdybyste mohl dát Vandasovi…,“ vstala a oddělila z vázy tři gladioly, „že je posílám Julince!“ Zabalila květiny do mokré utěrky a já jsem je i se svazkem časopisů vsunul do své tašky na kolečkách.

„A ještě tohle pro inženýrku Kosinovou,“ vzpomněla si. „Ona to pro někoho sháněla.“ A podala mi tři roky starý katalog od Neckermanna.

Před domem mě to horce ovanulo, rychle jsem přeběhl na neosluněnou část ulice a vydal se směrem k Staroměstskému rynku. Oblečení jsem měl lehké, kalhoty plátěné, košili s krátkým rukávem a mokasíny (...)

(......)