Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola I.

„Vše je připraveno, Miss Welseová, můžete vystoupiti. Je to škoda, že nemáme po ruce některou z našich loděk!“

Frona Welseová čile se zvedla a přistoupila k důstojníkovi. „Nestarejte se o to, pane Thorntone, vy jste se již dosti namáhal pro mne… Pohleďte tamhle mezi řeku na tu skupinu sosen, jež vypadá jako kytice. Vidíte ten dřevěný dům. Tam právě jsem narozená.“

„Máte dojista naspěch, abyste se tam navrátila,“ podotkl podvelitel lodní, prováděje pocestnou mezi návalem chvátajících zlatokopů, shromážděných na palubě poštovního parníku. Tlačili se, klnuli, požadovali z plných hrdel svá zavazadla. Všechny otvory podpalubí byly otevřeny a kufry, bedny, balíky mizely rychle ve člunech, které stály kolkolem lodi.

Pan Thornton vedl dívku po můstku.

„Chtěl bych vás sám doprovoditi na břeh, slečno Welseová, ale jsem přespříliš zaměstnán. Na shledanou tedy a šťastnou cestu. Pošlu dva své lidi zítra ráno se zavazadly, to vám slibuji!“

Frona stiskla podanou jí ruku a vskočila lehce do kocábky, která čekala na ni. Její tíží naklonila se křehká loďka a naplnila se vodou. Poutnici dostala se až do půli lýtek, leč ona se tím nevyrušila z klidu a usedla si na zad, nazdvihnuvši okraj svých sukní.

„Stůjte,“ volal důstojník. „Ta loďka je prohnilá. Nechte mne, abych vám našel něco lepšího!“

„I jděte k ďasu!“ odpověděl člunař, chystaje se odraziti. Ale podvelitel již uchopil loďku za okraj a zadržel ji oběma rukama. V odměnu za jeho kavalírství dostalo se mu prudké rány veslem přes prsty. On pustí a zakleje, pozapomenuv na chvíli na přítomnost pocestné.

„Naše rozloučení nemá do sebe pranic poetického,“ zvolala k němu ona, smějíc se. I pozdravil ji naposled rukou.

„U Joviše! Tohle je žena, pravá žena!“ mručel Thornton, sleduje člun pohledem. Zachvátil jej stesk po domově. Dychtil horoucně znovu zříti ty šedé tak veselé oči... Aniž si toho uvědomil –  nebylať psychologie jeho silnou stránkou –, cítil, že by pro tyhle oči vykonal milerád cestu kolem celé zeměkoule… Povinnosti jeho povolání připadaly mu náhle obtížny. Proč nedati nadobro vale moři a nejíti za mladou dívkou na Klondik?

K nemalé jeho lítosti výkřiky horníků vytrhly jej z tohoto dumání. Libý sen prchl, sotva se dostaviv!

„Žbluňk!“ veslo stříkne špinavou vodu Froně do tváře.

„Promiňte mi!“ zamumlal člunař. „Nejsem příliš zručným lodníkem…“

„To je vidět,“ pravila usměvavě.

„A mimochodem řečeno, nenávidím moře do duše. Kdybych naléhavě nepotřeboval několik těch dolarů… Měl jsem nyní býti v Dawsonu, ale pronásleduje mne neštěstí. Přišel jsem na cestě o svůj náklad… Přeplul jsme již ‚Průliv‘.“

„Žbluňk!“ Frona si utírá oči a zachvěje se… Ledová voda stéká jí dolů po zádech.

„Vy se doděláte úspěchu,“ prohlašuje nemotora. „Na prvý pohled jsem poznal, že patříte mezi šťastlivce. A toho je právě zapotřebí v této zemi… Kde jsem to přestal. Ach, ano, při tom, jak jsem pozbyl svého nákladu. Byl jsem nucen vrátiti se na pevninu a opatřiti si peníze. Doufám, že se na mne nehněváte, že jsem od vás požadoval více, než mi patří. Tenhle starý střez^[1] mne stál sto tolarů. Ve Spojených státech byl by ani ne za deset.“

„A vy máte odvahu znovu započíti plavbu? Rcete mi své jméno. Možná, že se tam v zámoří uvidíme?“

„Já jsem horník Del Bishop. Shledáme-li se někdy, dám vám vše, co bude mé, do poslední své košile… Totiž, pardon, Miss…“

„Rozumím. Děkuji,“ odvětila Frona s líbezným úsměvem. Dovedla oceniti slova, jež vycházela ze srdce.

Po chvíli nato hodil jí její druh starou prázdnou krabici konzervovou.

„Hleďte! Bylo by dobře vylévati tímhle vodu. Tohle staré harampádí je hotová sběračka na pěnu.“

Dívka si nazvedla sukně a uposlechla, ač jinak bez značnějšího výsledku. Prostranné poštovní parníky obklopovaly lodici, i nebylo snadno dosíci břehu. Del Bishop tiše vesloval. Pojednou se zastavil:

„Vy jste mi dosud neřekla svého jména?“

„Zovu se Frona Welseová.“

Hluboká, ba dokonce bázlivá úcta přepadla tvář člunařovu.

„Miss Welseová?“ opakoval zvolna. „Vy přece nejste dcera Jakoba Welseho?“

„Ba, právě jsem jeho dcerou.“

Stiskl zuby, zalykal a nato, odkládaje vesla:

„Vylezte na zad; vyndejte nohy z vody a podejte sem tu konzervovou plechovku. Nepatří se vám vylévat vodu, Miss Welseová.“

Když přistáli, pocestná podala Bishopovi peníze a stiskla mu ruku.

„Pamatujte si,“ zvolal k ní, „že všechno, co mám, náleží vám!“

„Ano i poslední vaše košile! Nezapomenu toho.“

„Toť div! Čirý div!‘‘ pomyslil si člunař, vraceje se nazpět.“

Frona se vzdalovala. Krátká její suknice nepřekážela jí v pohybech. Šla velikými kroky, onou pravidelnou chůzí, jaké byla navyklá, po stezce. Nejeden zlatokop, utkvěv pohledem na jejích jemných obrysech, potvrdil úsudek podvelitelův a lodníkův, neboť svěží dívčí obličej prozrazovali otevřenost, oči jí zářily a upíraly se na mimojdoucí s výrazem veselé družnosti…

Prošla davem a vydala se na cestu k domu, jejž byla ukázala panu Thorntonovi. Kolik vzpomínek hemžilo v její paměti! Vzpomínala prostičkých minulých dob, kdy osadníci sami si nosili břemena a kráčeli tu bez úlevy a pohodlí s očima k zemi sklopenýma. Tak to kázaly zákony Aljašky. Jaké to změny od jejího odjezdu! Dívka cítila se zmatena pohledem na tyto neurvalé a prudké cizince, ženoucí se útokem za drahocenným kovem. Vůkol ní v dáli zvedaly se velebné hory klondikské a pochmurná spleť mraků, jimiž prokmitávalo slunce. Tam dole bylo ticho, pohádkové ticho…

Stará místa a předměty, na něž se pamatovala, připadaly dívce jako dobří staří známí. Byly to ony – a byly přece jiné. Tamhle na té lučině hrávala si za dětství a naslouchala svému hlasu, jenž odrážel se od ledovce k ledovci několikerou ozvěnou... Dnes deset tisíc nových příchozí šlapalo hebkou její trávu. Za ní podél aljašského pobřeží přicházelo jich ještě tisíce a tisíce, přihnavše se ze všech světa koutů!

Řeka Dyea valila jako druhdy hlučné své vody k moři, ale břehy její byly udupány těžkými botami zlatokopů a v proudu zápolily přetížené lodi! Všude vůle člověka přemohla přírodu.

Před bazarem, mimo nějž chodívala tak často a kde kdysi podívaná na zálesáka upoutávala její pozornost, tísnili se hlučně koupěchtiví… Listy a deníky – druhdy bývaly pouze dvoje nebo troje! – byly tu nahromaděny téměř až ke stropu. Ve velké dvoraně pozorovala Frona se zájmem, kterak se váží na velikých vahách zavazadla indiánských nosičů. Když se přistěhovalci jevili tuze lakomí, tu bývalí majitelé půdy shazovali jim břemena na zem.

Pojednou ozval se šepot mezi vzrušeným davem. Povšimla si tří mužů, kteří přicházeli zevnitř. Jsouce chatrně oděni, dokonce v cáry, poutali všeobecnou pozornost. Lid si šeptal jejich jména. Prvý z nich Kanaďan Louis byl prý v Eldorádu majitelem tří zlatých dolů, páčících se aspoň na tři miliony!

Věru nevypadal na to. Na stezce rozloučil se nadobro se svým kloboukem a hlava jeho zahalena byla v rozedraný šátek. Přes široké plece přesahoval mu těžký balík.

„Druhý s těmi vousy na bradě;“ šeptal jeden z diváků, „to je Swiftwater Bill, jeden taktéž z eldorádských králů.“

„Jak to víte?“ ptala se Fiona nedůvěřivě.

„Podle toho, že jeho podobizna objevila se ve všech denních listech!“

„A kdo je ten třetí?“

„To nevím.“

Leč ještě v témž okamžiku poznala dívka tvář cizincovu i vykřikla radostí:

„Matte! Matte Mac Carthy!“

Muž ten s dlouhým oholeným obličejem uchopí podanou mu ruku a srdečně jí potřese. Frona postřehla nedůvěru v jeho očích.

„Matte, je-li možná? Vy se již na mne nepamatujete? Kdybychom byli sami, objala bych vás, jako když jsem byla malá, vy starý medvěde!“

Cizinec prohlédne si ji důkladněji; radostný záblesk zazáří mu v očích a rty se mu stáhnou v tichý úsměv.

„Ach, to jste vy, to jste tedy vy konečně? Roztomilý drahý siroteček se zlatými spletenými vlásky, které jsem česával každodenně večer! Hezká čarodějka, jež probíhala se s bosýma nožkama po lučinách?“

„Ano ano!“ potvrzovala Frona vesele.

„Rarášek, jenž mi jednoho krásného dne stopil sáňky i se psy, projel v třeskuté zimě Průlivem, aby se podíval, končí-li na druhé straně svět jako v pohádkách o vílách?“

„Oh, Matte, drahý starý Matte! Pamatujete se na tu dobu, kdy jsem navštívila indiánský tábor a šla jsem s dcerami Siwash plavati do řeky!“

„A jak jsem vás přivedl nazpátek domů za laloušek ouška?“

„A jak vy jste, hledaje mne, ztratil své zbrusu nové kaučukové boty?“

„O, ano! Pamatuji se na to dobrodružství. Boty za deset dolarů!“

„Vy jste potom přeplul Průliv a pustil se do vnitrozemí, i mysleli jsme, že jste mrtev.“

„Na všechno to se pamatuji. Vy jste mi plakala v náručí, loučíc se se mnou a líbala jste mne…“

„To mi bylo teprv osm roků.“

„A od těch časů uplynulo dvanácte let! Jak jste vyrostla! Jaká je to z vás krásná žena! Trochu hubená… ještě!“

„Snad nechcete, abych ve dvaceti letech byla tělnatá? Ale pohleďte na mé svaly!“

A smějíc se odhrnula rukávce ze svých nahých rukou.

„Člověk by myslil, že jste si vydělávala živobytí se svým bicepsem,“ zvolal horník v obdivu.

„Ano boxuji, šermuji, plavu, potápím se… a při příležitosti chodila bych po rukou! Tím to je!“

„A já se domníval, že se zabýváte studiem knih!“

„Bylo tomu tak; ale vychovávací metody se vyvinuly i přestaly z nás dělat stroje na učení! Nyní mi vypravujte o sobě, Matte! Jak se vám dařilo za mé nepřítomnosti?“

Mac Carthy se vztyčí, vypne sebevědomě prsa a deklamuje pateticky:

„Já jsem jeden z eldorádských králů, pán bezmezného bohatství, jehož jsem dobyl v potu tváře. V jedné minutce nahromadím více zlata, než jsem ho viděl v celém svém dřívějším životě… Ano, na Klondiku je zlato… a rovněž špatná whisky…“

„Stále týž, milý příteli! Vy tedy nikdy nezestárnete?“

„A vy? Doufám, že jste zůstala pravou Welseovnou přes svoje studia a své svaly? Je však čas provázeti Francouze Louise a Swiftwatera do bazaru. Později budeme moci převraceti stránky v knize minulosti.“

Dle svého obyčeje vůči těm, jež milovala, Frona podala ruku svému starému druhu dětských her. Ir klestil si snadno průchod davem, který uctivě ustupoval stranou.

„Kdo je ta mladá dívka?“ tázal se kdosi šeptem.

„Jediná dcera Jakoba Welseho. Jak to? Což jste nikdy nic o něm neslyšel? To jste tedy žil až dosud s hlavou v pytli, cizinče?“