Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XI.

V koutu krčmy, opřen jsa o mechanické piano, hovoří Corliss s plukovníkem Trethawayem, bělovlasým to starcem, jenž svou vojenskou chůzí a křepkostí vyrovnává se dvacetiletému jinochu.

Báňský inženýr zastupoval v Dawsonu americké a Vance britské zájmy.

Ovzduší v nabitém sále tmělo se kouřem dýmek. Asi sto mužů v kožešiny oděných čalounovalo stěny a neúčastnili se všeobecného hovoru. Přes svůj bizarní vzhled místnost tato vypadala útulně. Petrolejové lampy a lojové svíce hořely jen stěží v tomto hustém ovzduší. Dvě do ruda rozžhavená a dřívím napěchovaná kamna vítala srdečně příchozí.

Ve vedlejším sále tančilo asi dvacet párů. Nebylo tu naškrobených košil, smokingů ani rukavic. Muži měli čepice z bobřiny nebo vlčiny a na nohou kamaše z tulení a mokasíny ze sobí kůže. Ženy většinou chodily v chatrných sametových střevíčcích. V obou sálech bouchaly zátky, cinkaly o sebe sklínky a klipot rulety a koníčků převládal ve všem ostatním hluku.

Náhle se pootevřou dveře a jakási žena pečlivě zabalená v drahocenný kožich vpustí s sebou do sálu mrazivou vlnu, která kolem tančících postav ihned zhoustne v mlhu.

„Lucile, vy se tu objevujete mezi námi jako Královna ledů,“ podotkne galantně plukovník Trethaway.

Ona se pousměje, odloží těžký svůj plášť, Corlisse si vůbec nevšímajíc. Asi dvanácte mladých lidí přichvátalo nové příchozí v ústrety. Housle a piano započaly valčík. Vance, jsa nutkán náhlým popudem, přistoupil k ní.

„Mrzím se velmi na sebe,“ prohlásil…

Černé oči obrátily se k němu.

„Věřte mi, mluvím upřímně. Byl jsem surovcem a zbabělcem. Odpusťte mi.“

Lucile váhala… Majíc své trpké zkušenosti, dlouho jej opatrně zkoumala… Posléze však tvrdý její obličej nabyl přívětivého výrazu a malá ručka spočinula v dlani upřímně jí podávané.

„Děkuji,“ podotkla prostě i vzdálila se v náručí jednoho netrpělivého tanečníka.

Corliss vrátil se na své místo poněkud stísněn a velmi užaslý nad svým jednáním.

„Je to hanba!“ pravil k němu plukovník. „Žiji šedesát pět let a žena zůstává pro mne nerozluštitelnou záhadou. V naší společnosti je cosi shnilého. Mohu o tom mluviti střízlivě, neboť vášně, které zakalují zrak, mne opustily a oči mé jsou bystřejší a jistější. Zdá se mi, že by měl povstati nový Kristus a kázati nové evangelium, ať ekonomické, nebo sociální – na tom málo záleží! Jen když osvítí svět.“

Oba muži sledovali zrakem Lucile a jejího tanečníka, hezkého to jinocha, oděného v nádherné kožešiny. Jeho tvář vyznačovala se neobyčejnou čistotou rysů, svěžestí pleti a jiskrnýma očima. Pil nadmíru, toť bylo na něm patrno, ale přesto jeho sebevláda zůstávala nedotčena: vinný mok vlil mu jenom jistou dávku rozjařenosti do žil. Jak bral svoji sklínku, jistý nemotorný soused vrazil mu do lokte tak prudce, že mu tekutina polila oděv… Z jemně se rýsujících jeho úst ozvalo se spílání, spílání takové, že bylo s to, aby vzbudilo u protivníka bojovné pudy. Tento jedinou ranou pěsti odrazil muže s bohatými kožešinami ke (...)

(......)