Jack London
překlad: St. Krotký

DCERA SNĚHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XIX.

How-Ha byla pouze indiánka, pocházející z dlouhé rodové větve masojedů, a mravní její názory byly tak jednoduché jako její původ. Leč neustálým stykem s příslušníky bílého plemene poznala jejich sílu a i jejich slabiny. Sloužila u rodiny Welseových již deset let se slepou oddaností.

Upozorněna za jednoho mrazivého únorového jitra velitelskými údery klepátka, otevřela domovní dveře. Spatřivši na prahu jakousi ženštinu, ucouvla, neboť pozorovací schopnosti How-Hainy rozvinuly se značně ve tvrdé škole zdejšího života, kde smrt kosí nedbalce a ušetří bdělého.

Prohlíží si zevrubně od paty až k hlavě úbor návštěvnice: hustý závoj tají plamen jejího pohledu a bohatá kožešinová „parka“ skrývá vlasy i linie těla… Nicméně indiánka se nemýlila. Na prvý pohled poznala toto důvěrné okázalé vystupování. Její ponětí života, jednoduché, bez okolků a ohledů, nutká ji, že prohlásí svou mluvou k neznámé:

„Bude líp – vám – honem odejít.“

„Přeji si viděti slečnu Welseovou.“

„Bude vám líp hned odejít,“ opakuje How-Ha, nehýbajíc se z místa.

„Doneste tohle okamžitě své velitelce…! Ne, ne! Takhle si se mnou nehrajte!“ A cizinka položí malou svou nožku mezi práh a dveře. „Jděte, čekám na vás!“

Indiánka zachmuřila brvy, navštívenku však přijala. Za deset let služby navykla zvykům bělochů.

 

   Mohu-li mluviti s Vámi?

   Lucile

 

pravil stručně lístek. – Frona užasši táže se indiánky pohledem?

„Ano… ona venku… já říct… ‚jdi odsud‘. Hm! Nic dobrého!“

„Přiveďte ji sem.“

How-Ha zahromuje tlumeně a uposlechne, ač se diví zmateně přehradě, jakou staví mezi lidi odstín pleti jejich pokožky.

Návštěvnice vešla a prohlédla si vkusné a jednoduché uspořádání malého, útulného salonku. Zdálo se jí, že tu vstalo mládí, aby ji udeřilo přímo do tváře.

„Těší mne, že vás vidím. Sundejte přece, prosím, ten těžký plášť a tu ‚parku‘. Jaká to nádherná kožešina a pečlivá práce!“

„Pochází ze Sibiře.“

Lucile by byla ráda dodala: „A právě St. Vincent mi jej daroval.“

Uposlechnuvši pokynu své velitelky, příchozí uvelebila se do křesla s přirozeným půvabem, který neušel umělecky vyškolenému zraku Froninu. Zatím co se tato namáhala udržeti tok všedního hovoru, míjela chvíle za chvílí. – Konečně sebrala svou odvahu.

„Nepovíte-li mi pohnutky své návštěvy, stanu se co nevidět nadobro nervózní… Co se stalo?“

Místo odpovědi přistoupila žena ke krbu, a vzavši odtud jemnou drobnůstku ze slonoviny:

„To vy? V kolika létech?“

„Šestnácti.“

„Bílá sylfa^[14] severní s ledovým srdcem.“

„U nás potřebuje krev času, aby se rozehřála, ale …“

„To přijde. Kolik je vám let?“

„Dvacet.“

„Dvacet!“ opakovala táhle Lucile. „A mně jsou dvacet čtyři… Ale naše krev je záhy žhavá…“ Tento nářek vyzněl přes nezměrnou propast, již tvořila čtyři léta. „Co myslíte o lásce?“ tázala se náhle.

„O lásce?“

„Ano, řekněte mi, co o ní myslíte.“

Celá spousta definic tísnila se dívce na rtech.

Děla prostě:

„Láska, toť oběť!“

„Velmi dobře. A stojí (...)

(......)