Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

MOŘE, SNÍH A VELKOMĚSTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sluneční peruť

I

Bylo to na ostrově Fitu-Iva – na poslední polynéské baště nezávislosti v jižních mořích. Tři věci vedly k tomu, že si Fitu-Iva nezávislost udržela. První a druhá byly její osamocenost a bojovnost jejích obyvatel. Ale ty samy o sobě by nestačily, nebýt toho, že užitečnost ostrova objevily Japonsko, Francie, Velká Británie, Německo a Spojené státy současně. Bylo to, jako když se kluci začnou prát o korunu. Překáželi jeden druhému. Válečné lodi pěti velmocí se nakupily v jediném malém přístavu Fitu-Ivy. Rojily se pověsti o válce. Celý svět četl u ranní kávy články o Fitu-Ivě. Jak to velice stručně vystihl jeden americký mariňák, strčili všichni najednou nohy do jednoho škopíčku.

A tak se stalo, že Fitu-Iva unikla dokonce i spojenému protektorátu a král Tulifau, jinak Tui Tulifau, i nadále vykonával civilní i trestní právo v montovaném dřevěném baráku, který mu postavil sydneyský obchodník ze dřeva kalifornské sekvoje. Tui Tulifau byl králem nejen každým palcem své výšky, ale také každou vteřinou svého života. Když už vládl padesát osm let a pět měsíců, byl teprve padesát osm let a tři měsíce stár. Vládl tudíž o pět miliónů vteřin déle, než dýchal, neboť byl korunován o dva měsíce dřív, než se vůbec narodil. Byl to král královatý, vladařské postavy, nic mu nechybělo do dvou metrů výšky, a třebaže nebyl přespříliš tlustý, vážil přece jen rovných sto pětačtyřicet kilo. Na polynéského hodnostáře to nebylo nic zvláštního. Sepeli, jeho paní královna, byla jen o necelou dlaň menší, a vážila přitom o dvacet víc, a její bratr, Uiliami, který velel armádě v údobích, kdy právě nebyl předsedou vlády, ji převyšoval o palec a na váze ji předstihoval o celý půl metrák. Tui Tulifau byl veselá kopa, statný jedlík i piják. A takoví byli i jeho poddaní, veselost sama, až na ty chvíle ovšem, kdy dostali na někoho zlost, a tu by se byli dokázali provinit i tím, že by po původci hněvu mrskli chcíplým podsvinčetem. Jinak se nicméně dovedli rvát jako Maorové, jak se ke své škodě přesvědčili za starých časů pirátští nákupčí santalového dřeva i lovci otroků.

II

Griefův škuner Cantani minul už před dvěma hodinami Skalní sloup u vjezdu do přístavu a plazil se teď zátokou za povívání brízy, která ne a ne se rozhodnout, má-li foukat, či ne. Byl chladivý hvězdnatý večer, a tak si hověli na zadní horní palubě a vyčkávali, až je hlemýždí tempo konečně dovede na kotviště. Willie Smee, nákupčí, se vynořil z kajuty v parádních vycházkových šatech. První důstojník mrkl na jeho košili z nejjemnějšího a nejbělejšího hedvábí a významně se uculoval.

„Někam k muzice, ne?“ hádal Grief.

„Ba ne,“ řekl důstojník. „To je kvůli Taitui. Willie se do ní trochu zakoukal.“

„To bych toho viděl,“ bránil se nákupčí.

„Tak se tedy zakoukala ona do vás, a to máte totéž,“ pokračoval důstojník. „Nebudete na břehu ani půl hodiny, a už budete mít kytku za uchem, věneček z kvítí na hlavě a pěkně se s Taitui povedete.“

„Prostě žárlíte,“ odfrkl Willie Smee. „Rád byste se s ní sešel sám, jenže nemáte to štěstí.“

„Nemám tu košili, to je to, A vsadím se s vámi o desítku, že si tu košili z Fitu-Ivy neodvezete.“

„I kdyby ji nedostala Taitui, tak je jistá věc, že se o ni bude zajímat Tui Tulifau,“ varoval ho Grief. „Radši mu ji vůbec nepředvádějte, nebo s ní máte amen.“

„Je to tak,“ souhlasil kapitán Boig, odvraceje hlavu od světel v přístavu, která pozoroval. „Při poslední cestě potrestal jednoho z mých Kanaků pokutou jednoho luxusního opasku a nože s pochvou.“ Obrátil se na důstojníka. „Můžete dát zastavit, pane Marshi. A moc nepodkasávejte. Po větru není ani památky a ráno se můžeme přesunout naproti ke skladišti kopry.“

O minutu později zarachotil kotevní řetěz. Člun už byl spuštěn a ležel na vodě vedle škuneru a ti, kdo šli na břeh, do něho naskákali. Kromě Kanaků, kteří všichni měli namířeno na břeh, v něm byli jen nákupčí a Grief. U špičky malého mola z korálových balvanů se Willie Smee s omluvným zabrumláním rozloučil se svým zaměstnavatelem a zmizel na cestě mezi palmami. Grief se dal opačným směrem podél průčelí starého misijního kostelíka. Tady, mezi hroby na pobřeží, s vínky ve vlasech, s velkými a zářivými ibiškovými květy vetknutými do účesu a s girlandami květů kolem sebe, lehce oblečeni v ahu a lava-lava, tančili hoši a dívky. O kus dál minul Grief dlouhou chatrč z trávy, bimine, kde dřepěli v dlouhých řadách starci a zpívali starobylé nábožné písně, jimž je naučili dávno zapomenutí misionáři. Minul také palác Tui Tulifaua, kde, jak mohl podle světel i podle rámusu soudit, probíhala obvyklá zábava. Neboť ze všech šťastných ostrovů jižních moří byla Fitu-Iva nejšťastnější. Hodovali a veselili se o křtinách stejně jako o pohřbu a nečinili rozdílu mezi tryznou za nebožtíky a oslavou ještě nenarozených.

Grief se stále držel na Umetené cestě, která se kroutila a křivila svěžím podrostem bylin a kapradovitých algarob. Vlahý vzduch byl prosycen vůněmi a nad hlavou se na hvězdnatém nebi rýsovaly mangovníky obtížené plody, velebné avocadové stromy a štíhlé čupřinaté palmy. Tu a tam stály chýše z trávy. Tmou zvonily hlasy a smích. Nad hladinou probleskovala světla a sladký popěvek dával tušit, kudy se vracejí rybáři z útesů.

Konečně Grief sešel z cesty, klopýtl přitom o čuníka a ten dotčeně zachrochtal. Pohled otevřenými dveřmi mu ukázal postaršího obtloustlého domorodce, sedícího na dobře dvanácti rohožích. Čas od času si automaticky přejel nahé nohy kokosovníkovou plácačkou na mouchy. Měl na nose brýle a říkal si v knize, v níž Grief rozpoznal anglikánskou bibli. Byl to totiž Jeremy, jeho obchodní zástupce, pojmenovaný podle Jeremiáše proroka.

Kůži měl Jeremy světlejší než Fituivanci, což bylo u plnokrevného Samojce přirozené. Vychovali ho misionáři, a on jim na oplátku dobře posloužil jako katecheta na západnějších lidojedských ostrovech. Za odměnu byl pak poslán zaživa do ráje, na Fitu-Ivu, kde byli všichni dobrými křesťany, nebo alespoň dobrými bývalými křesťany, mají-li být počítáni i odpadlíci. Naneštěstí byl Jeremy až příliš důkladně vyškolen. Zbloudilý svazek Darwina, hašteřivá žena a pěkná fituivanská vdovička i z něho udělaly odpadlíka. Vlastně to ani nebylo opravdické odpadlictví. Darwin mu spíš přivodil jakousi duševní únavu. Nač se pokoušet porozumět tomuto složitému a záhadnému světu, zejména když má člověk za ženu štěknu? Když Jeremy polevil ve své píli, začala misijní vrchnost víc a víc vykřikovat, že ho pošle zpátky na atoly, a ženin jazyk se přiměřeně tomu přiostřoval. Tui Tulifau byl vladař s pochopením pro člověka a bylo o něm dobře známo, že ho žena zmlátí, kdykoli se obzvlášť důkladně zpije. Z politických důvodů – královna totiž byla zrovna tak královského rodu jako on sám, a navíc její bratr velel vojskům – se s ní nemohl rozvést, ale mohl – a taky to udělal – rozvést Jeremyho, který se v tom okamžení věnoval obchodní dráze a dámě svého srdce. Jako samostatný obchodník zkrachoval, hlavně díky zničující přízni Tui Tulifaua. Odmítnout tomu rozpustilému monarchovi úvěr znamenalo říkat si o konfiskaci statků; a poskytnout mu úvěr se zase rovnalo jistému bankrotu. Po roce promarněném na pobřeží se stal Jeremy obchodním zástupcem u Davida Griefa a tucet let mu prokazoval dobré a výnosné služby, neboť Grief se ukázal prvním, kdo dovedl Jeho Veličenstvu odepřít úvěr, a naopak vymoci peníze, když byly účty splatné.

Jeremy vážně pohlédl přes skla brýlí, když vstoupil do chýše jeho zaměstnavatel, vážně si položil znamínko do bible, než ji zavřel a odložil, a vážně mu podal ruku.

„Jsem rád, že jste přišel osobně,“ řekl.

„A jak jinak jsem mohl přijít?“ zasmál se Grief.

Jeremy však neprojevil smysl pro legraci a poznámku mlčky přešel.

„Obchodní situace na ostrově je strašidelně neuspokojivá,“ řekl truchlivě, dávaje si záležet na přepečlivém vyslovení dlouhých slov. „Bilance dopadla prostě hrozně.“

„Špatné kšefty?“

„Naopak. Výtečné. Regály jsou prázdné, až moc prázdné. Ale…,“ oči se mu zaleskly pýchou, „ale spousta zboží ještě zůstala ve skladišti; zamkl jsem je důkladně.“

„Nedal jste Tui Tulifauovi moc velký úvěr?“

„Naopak. Vůbec se neprodávalo na úvěr. A dokonce byly vyrovnány všechny staré účty a dluhy.“

„Tak tomu nerozumím, Jeremy,“ přiznával Grief. „V čem je ten vtip? Regály prázdné, žádné úvěry, staré pohledávky všechny srovnány, skladiště v bezpečí a pod zámkem – jak se v tom mám vyznat?“

Jeremy neodpověděl hned. Sáhl dozadu pod své rohože a vytáhl velkou pokladnu. Grief s podivem zjišťoval, že není uzamčena. Samojec byl odjakživa úzkostlivě opatrný na veškerou hotovost. Zdálo se, že pokladna je plná bankovek. Jeremy sebral jednu z hromádky a podal mu ji.

„Tohle vysvětluje všechno.“

Grief si prohlížel dost slušně vyhlížející bankoceduli. První královská banka na Fitu-Ivě vyplatí za tuto bankovku doručiteli na požádání jednu libru šterlinků, četl. Uprostřed byla vytištěna rozmazaná podoba jakéhosi domorodce. Dole byly podpisy Tui Tulifaua a jakéhosi Fulualey s připojeným vysvětlením: Kancléř pokladu.

„Kdo to, k čertu, je ten Fulualea?“ dorážel na Jeremyho Grief.

„Není to fidžijsky? Něco jako peří slunce, ne?“

„Přesně tak, Pera slunce to znamená. Tak si říká ten mizera podloudnická. Přišel sem z Fidži, aby zničil Fitu-Ivu – obchodně ovšem.“

„To bude někdo z těch povedených Levukánců, ne?“

Jeremy smutně zavrtěl hlavou. „Nikoliv. Tenhle špatný chlap je běloch a lump. Přijal vznešené a zvučné fidžijské jméno a zavlekl je do bahna, jen aby posloužilo jeho nekalým úmyslům. Opil Tui Tulifaua. Velmi mnoho ho opíjel. Vlastně ho ustavičně udržuje v opilosti. Na oplátku se stal kancléřem pokladu a ještě lecčím jiným. Vydal tenhle falešný cenný papír a přiměl lidi, aby ho brali jako platidlo. Napařil nám daň ze skladišť, daň z kopry a daň z tabáku. Zavedl přístavní poplatky a jiné daně. Ale on nezdaňuje lidi – platí to jenom pro obchodníky. Když stanovil daň na kopru, snížil jsem přiměřeně nákupní cenu. Pak začali lidé reptat a ten člověk prosadil nový zákon, kterým se zavádí opět stará cena a zakazuje se komukoliv snižovat ji. Mne pokutoval dvěma librami a pěti prasaty, neboť o mně bylo velmi dobře známo, že jsem těch pět prasat měl. Najdete je vyúčtovány v hlavní knize. Hawkins, který tu zastupuje Fulcrum Company, dostal nejdřív pokutu v prasatech, pak v džinu, a když se nepřestal ozývat, přišli vojáci a spálili mu skladiště. Když jsem odmítl prodávat, tenhle chlap mě pokutoval znova a pohrozil, že mi dá spálit sklad, jestli nebudu dělat dobrotu. Tak jsem prodal, co bylo v regálech, a tady je plná bedna bezcenného papíru, Jestli od vás dostanu v těch papírových penězích i výplatu, tak se sice dopálím, ale bude to spravedlivé, jen spravedlivé. Co teď budeme dělat?“

Grief pokrčil rameny. „Nejdřív toho člověka musím vidět a posoudit situaci.“

„To se ale na něj jděte podívat brzo,“ radil Jeremy. „Jinak se proti vám najde spousta pokut. Takhle on shromažďuje všechny kovové peníze z království. Už je má vlastně všechny pohromadě až na to, co mají lidé zakopáno v zemi.“

III

Na zpátečním putování po Umetené cestě, právě před rozžatými lampami, které označovaly vstup na území vladařova paláce, potkal Grief menšího zavalitého pána v nenaškrobených plátěných kalhotách, hladce vyholeného a zrůžovělého ve tváři, který právě z paláce vycházel. Jeho nejistá, opatrná chůze byla Griefovi něčím povědomá. To si uvědomil naráz. Potkal se s ní už na desítkách jihomořských ostrovů.

„Kde se tu berete, Cornelie Deasy!“ vykřikl.

„No ne, pan Grief osobně, propána,“ zněla odpověď na jeho pozdrav, když si podávali ruku.

„Pojďte se mnou na palubu, mám tam trochu whisky, irské, prvotřídní,“ zval ho Grief.

Cornelius se napřímil a ztuhl.

„Z toho nic nebude, pane Grief. Já jsem teď Fulualea. Žádné takové kamarádíčkování jako zastara. Rovněž, s laskavým svolením Jeho milostivého Veličenstva krále Tulifaua, je mi svěřen úřad kancléře pokladu a také nejvyššího sudího, ovšem vyjma ty chvíle, kdy Jeho Veličenstvo z královského rozmaru samo chopí vážky spravedlnosti do svých rukou.“

Grief překvapeně hvízdl. „Tak vy jste to sluneční peří!“

„Sluneční peruť,“ byl opraven, „dávám přednost domorodému znění. Fulualea mi račte říkat. Ne že bych zapomínal na staré časy, pane Grief, ale třebaže mi to může srdce utrhnout, nemohu vám něco neříct. Budete muset zaplatit právoplatné dovozní clo zrovna tak jako všichni ostatní obchodníci, kteří přicházejí okrádat nebohé polynéské divochy, usedlé na korálových ostrovech… Co jsem to chtěl? Aha, už vím. Porušil jste předpisy. Svémocně jste za tmy vnikl do fituivanského přístavu po západu slunce bez rozsvícených bočních světel. Nepřerušujte mne. Viděl jsem to na vlastní oči. Za kterýžto přestupek se pokutuje částkou pěti liber. – Vezete nějaký džin? – Je to vážný přečin. Životy námořnictva našeho pohostinného přístavu nesmějí být vydávány všanc zkáze kvůli úspoře trošky petroleje do luceren. Ptal jsem se už, jestli jste přivezl nějaký džin? Táži se vás jako náčelník přístavu.“

„Nabral jste si toho na bedra dost,“ ušklíbl se Grief.

„Pro bělocha je to jen povinnost. Ti poťouchlíci kupečtí si starého Tui Tulifaua jen podávali, dobráka starého krále, nejdobrosrdečnějšího vladaře, jaký kdy vstoupil v jižních mořích na trůn. Pořádně pouštěli žilou královskému měšci. Ale teď jsem tu já, Cornelius – vlastně Fulualea, abych dohlédl na pořádek a spravedlnost. A třebaže to strašně nerad dělám, bude mou povinností jako náčelníka přístavu stíhat vás pro porušení karantény.“

„Karantény?“

„Takové je nařízení přístavního lékaře. Žádný styk s pobřežím, dokud loď nebyla řádně prohlédnuta. Jaké bědy by hrozily důvěřivým domorodcům, kdyby se u vás na palubě skrejval slepičí mor nebo černý kašel. Na kom je, aby ochránil před vším zlem důvěřivé a dobré Polynésany? Na mně, na Fulualeovi, Peruti slunce, a na mých vysokých hodnostech.“

„Kdo tu, k čertu, dělá přístavního doktora?“ ptal se Grief.

„Já sám, Fulualea. Je to závažný přestupek. Trestáte se pokutou pěti kartónů prvotřídního holandského džinu.“

Grief se srdečně rozchechtal. „Slevte něco, Cornelie. Pojďte ke mně na palubu a napijeme se na to.“

Peruť slunce odmítl nabídku mávnutím ruky. „To je pokus o uplácení úředních osob. Nic s tím nechci mít – sloužím jen jednomu pánu. Pročpak jste ještě nepředložil lodní papíry? Jako velitel celnice vás pokutuji dvěma dalšími kartóny džinu.“

„Tak se podívejte, Cornelie. Vtip je vtip, ale tohle už zachází dost daleko. Nejsme někde na Levuce. Mám skoro chuť vám jednu vrazit. Mne obtěžovat nebudete.“

Peruť slunce poplašeně a nejistě couvl.

„Varujte se násilí na mně,“ hrozil Griefovi. „Máte pravdu. Tady nejsme na Levuce. A proto taky, jelikož za mnou stojí Tui Tulifau a královská armáda, vás zrovna chci a budu obtěžovat. Zaplatíte všechny tamty pokuty, a hned, nebo vám zkonfiskuju loď. Nebudete první. Co myslíte, že provedl ten nákupčí perel z Číny, Peter Gee – vklouzl si do přístavu přes všechna nařízení a vyhlášky, a ještě tropil výtržnosti pro mizerných pár pokut. Že je nezaplatí a nezaplatí; tak teď je na břehu a má čas o tom přemýšlet.“

„Snad nechcete říct –“

„To se ví, že chci. A řekl jsem. Z moci svého vysokého úřadu provedl jsem zabavení jeho škuneru. Pětina armády je teď na jeho palubě a střeží ho. Bude prodán ještě tento týden. Je na něm dobrých deset tun perleťoviny, a jak tak na to myslím, mohl bych vám ho dobře prodat za džin. Obchůdek by to byl výtečný, to vám slibuju. Kolik jste říkal, že vezete s sebou džinu?“

„Čím dál tím víc jde o džin, co?“

„Aby ne! Tenhle Tui Tulifau má splávek. Já abych si namáhal hlavu přesčas, jak mu stačit se zásobováním, protože on je ohromně velkorysý, pokud se džinu týče. Banda těch jeho podnáčelníků je pořád kolem něho a on ty své strážce v jednom kuse hostí. Je to hrozné. Tak zaplatíte ty pokuty, pane Grief, nebo budu nucen užít důraznějších prostředků?“

Grief se netrpělivě obrátil na podpatku.

„Cornelie, vy jste nalitý. Koukejte se z toho probrat. Ty dny, kdy byla v jižních mořích dovolená takováhle legrace, už jsou pryč. Žerty toho druhu si dnes musíte nechat pro sebe.“

„Tedy jestli si myslíte, že se teď prostě vrátíte na palubu, pane Grief, tak vás vyvedu z omylu. Já vás moc dobře znám. Posádku najdete na břehu. Loď je zabavená.“

Grief se k němu prudce obrátil, napůl stále ještě věře, že je to žert. Fulualea opět ulekaně odskočil. V tmě vedle něho se objevila obrovitá postava.

„Jsi to ty, Uiliami?“ vřískl Fulualea. „Tady máš dalšího piráta. Stůj při mně, ty můj herkulský bratře, a chraň mne silou svých paží.“

„Buď zdráv, Uiliami,“ řekl Grief. „Odkdy vám vládnou na Fitu-Ivě levukánstí přístavní flákači? Tenhle mi tady říká, že mi zabavil škuner. Je to pravda?“

„Je to pravda,“ zadunělo to Uiliamimu z mohutné hrudi. „Máš ještě nějaké takové bílé košile, jako má Willie Smee? Tui Tulifau by rád takovou košili. Slyšel už o ní.“

„Má ji mít,“ přerušil ho Fulualea. „Má mít, co chce, košile nebo škunery.“

„Jste trochu moc velkorysý,“ zavrčel Grief. „Je to čistokrevné pirátství. Zabavili jste mi loď, aniž jsem měl příležitost o tom jednat.“

„Aniž jste měl příležitost? A co pokuty, copak jste je před pěti minutami tady na tomhle místě neodmítl zaplatit?“

„Ale to už byl škuner obsazen.“

„Vidíte, nevěděl jsem to, že odmítnete? Pročpak bych ho tedy nezabavil? To máte jedno, teď nebo potom, je to správné, žádná nespravedlnost, naopak spravedlnost jasná jako hvězda, jejímuž oltáři Cornelius Deasy – vlastně Fulualea, to je totéž – se odjakživa klaní. Zmizniž, obchodníče, sic proti tobě vyšlu palácovou stráž. Uiliami, to je zuřivá povaha, tenhle kupec, povolej stráže.“

Uiliami zadul na píšťalu, kterou měl pověšenou na široké nahé hrudi na provázku spleteném z kokosových vláken, Grief se rukou zlostně ohnal po Corneliovi, jenž se odpotácel do bezpečí za mohutného Uiliamiho. Tucet polynéských pořízků, žádný z nich neměl pod šest stop, se vyřítilo od paláce a seřadilo za svým náčelníkem.

„Odchod, obchodníče,“ rozkázal Cornelius. „Audience je u konce. Budeme ráno u soudu jednat o všech tvých proviněních. Dostavíš se přesně o desáté do paláce a budeš se zodpovídat z následujících skutků: z rušení veřejného pořádku, z násilí na veřejné osobě s úmyslem pořezat ji, uhodit, zmrzačit a poranit, z porušení karantény, z nedbání přístavního řádu a z hrubého porušení celních nařízení. Ráno, milý pane, ráno raníčko bude učiněno spravedlnosti zadost, dřív než z chlebovníku opadají plody. A Pán buď tvé duši milostiv.“

IV

Dříve než nastala stanovená hodina, získal si Grief, doprovázen Petrem Geem, přístup k Tui Tulifauovi. Král, obklopen půltuctem náčelníků, ležel na rohožích ve stínu avocadových stromů v palácové zahradě. Třebaže bylo ještě brzy, služebné už pilně nalévaly džin. Král byl sice rád, že opět vidí svého starého známého Davida, ale zase nerad, že se David prohřešil proti novým nařízením. A jakékoli diskusi o tom se hleděl vyhnout. Všechny námitky obraných obchodníků odrážel nabídkou džinu. „Tak se napijeme,“ zněla jeho neměnná odpověď, jen jednou se dal slyšet, že Sluneční peruť je ohromný člověk. Jaktěživo to v paláci tak neklapalo, Nikdá nebylo tolik peněz ve státní pokladně a tolik džinu v oběhu. „Docela se mi ten Fulualea líbí,“ uzavřel tuto úvahu, „Tak nenapijeme se?“

„Musíme odtud pronto vypadnout,“ zašeptal Grief Petrovi Geeovi chvilku nato, „nebo budeme namazaní jak kola. Já se mám zodpovídat ze žhářství nebo kacířství nebo malomocenství nebo z čeho, za pár minut už tam mám být a musím mít všech pět pohromadě.“

Když opouštěli komnaty jeho Veličenstva, zahlédl Grief Sepeli, královnu. Sledovala potají svého královského chotě a jeho kumpány a mraky na jejím čele napověděly Griefovi řešení. Ať se podnikne cokoli, může to být jen jejím prostřednictvím.

V jiném stinném koutě zahrady konal Cornelius soudní přelíčení. Musel začít pěkně brzy zrána, protože když tam Grief přišel, byla už vyřízena pře Willieho Smeea. Výkonu spravedlností asistovala královská armáda až na tu část, která střežila zabavené lodi.

„Nechť obviněný povstane,“ pravil Cornelius, „a poslechne spravedlivý a velkomyslný rozsudek za prostopášné a nemorální chování, jaké se nesluší na nákupčího. Obviněný vypověděl, že nevlastní žádné peníze. Dobře tedy. Soud lituje, že nemá šatlavu. Vzhledem k tomu a s ohledem na špatné majetkové poměry obviněného trestá soud obviněného ztrátou jedné hedvábné bílé košile téhož druhu, střihu a jakosti, jakou má obviněný právě na sobě.“

Cornelius kývl na několik vojáků, kteří odvedli nákupčího za strom. O minutku později se opět objevil, řečený oděv již na sobě nemaje, a posadil se vedle Griefa.

„Copak jste to prováděl?“ vyptával se Grief.

„Čert mě vem, jestli vím, oč jde. Jaké zločiny máte na svědomí vy?“

„Další případ,“ řekl Cornelius tím nejsoudcovatějším hlasem. „Obviněný Davide Griefe, povstaňte. Soud zvážil všechna svědectví týkající se této žaloby, vlastně těchto žalob, a vynáší tudíž tento rozsudek – mlčet!“ zahřměl na Griefa, který se ho pokusil přerušit. „Pravil jsem, že všechna svědectví byla již zvážena, důkladně zvážena. Soud nemá v úmyslu vystavit obviněného dalšímu stíhání, nicméně používá této příležitosti, aby obviněného varoval, že se dopouští pohrdání soudem. Tedy za svévolné porušování přístavního řádu a předpisů, za porušení karantény a plavebního řádu se prohlašuje jeho škuner Cantani za zabavený vládou Fitu-Ivy a bude prodán ve veřejné dražbě deset dní po vyhlášení tohoto rozsudku, a to s veškerým inventářem, výbavou a nákladem, jež se na řečeném škuneru nalézají. Za zločiny spáchané obviněným osobně a spočívající v pobuřování, veřejném násilí a soustavném nedbání zákonů této říše trestá se obviněný pokutou jednoho sta liber šterlinků a patnácti kartónů džinu. Neptám se vás, obviněný, jestli k tomu máte co dodat. Ptám se na jedinou věc, hodláte to zaplatit?“

Grief zavrtěl hlavou.

„Považujte se zatím,“ pokračoval Cornelius, „za propuštěného na kauci. Není tu žádná věznice, kam bychom vás mohli zavřít. A konečně bylo soudu sděleno, že dnes v časných hodinách ranních obviněný vědomě a úmyslně poslal své kanacké zaměstnance na útesy nalovit ryby k snídani. To je zjevné porušení práv Fituivanců. Našemu hospodářství se musí dostat ochrany. Soud vyslovuje obviněnému za jeho chování ostrou veřejnou důtku a v případě opakování provinění budou obviněný nebo obvinění, všichni bez rozdílu pohnáni na nucené práce k opravě Umetené cesty. Soud se rozchází.“

Když opouštěli zahradu, dloubl Peter Gee do Griefa, aby se podíval na Tulifaua hovícího si na rohožích. Košile nákupčího, napjatá k prasknutí, už objímala královské sádlo.

V

„Je to docela jasné,“ řekl Peter Gee na poradě v Jeremyho domku. „Deasy touhle dobou shromáždil veškeré mince. Zatím udržuje krále v chodu džinem, který nám pobral na lodích, jakmile bude moci vymanévrovat, vypálí i s kasou na vaší nebo na mé lodi.“

„Je to darebák,“ prohlásil Jeremy, ustávaje na okamžik v leštění brýlí. „Lump a hulvát. Zasloužil by si výprask chcíplým seletem, ale hodně chcíplým.“

„To není špatný nápad,“ řekl Grief. „Dostane výprask chcíplým čuníkem, Jeremy, a já bych se nedivil, kdybyste ho tím čuníkem vyplácel zrovna vy. Pro jistotu si jednoho pořádně chcíplého připravte. Tui Tulifau je dole u lodí, načíná tam mou whisky. Půjdu se podívat do paláce a zkusím kuchyňskou politiku přes paní královnu. Dejte zatím do regálů pár věcí ze skladiště. Hawkinsi, vám nějaké zboží do obchodu půjčím. A vy, Petře, se běžte podívat na německý sklad. Začněte prostě všichni prodávat za ty jejich bankocetle. Aby bylo jasno, veškeré případné ztráty hradím. Jestli se nepletu, tak bude do tří dnů valné shromáždění, nebo revoluce. Vy, Jeremy, vyšlete nějaké posly po ostrově, k rybářům, k rolníkům, prostě všude, i k lovcům koz na horách. Ať jim řeknou, že se mají shromáždit do tří dnů tady v paláci.“

„Ale co vojáci?“ namítl Jeremy.

„Ty si vezmu na starost sám. Nedostali plat už dva měsíce. Kromě toho je Uiliami královnin bratr. Nedávejte do regálů moc zboží najednou. Jakmile se objeví vojáci s bankovkami, přestaňte vůbec prodávat.“

„Podpálí nám sklady,“ strachoval se Jeremy.

„Ať si je podpálí. Jestli to udělají, tak za ně král Tulifau pěkně zaplatí.“

„Zaplatí mi taky za košili?“ dožadoval se Willie Smee.

„To je čistě soukromá a osobní věc mezi vámi a Tui Tulifauem,“ odpověděl mu Grief.

„Už začíná na zádech praskat,“ bědoval nákupčí. „Všiml jsem si toho ráno, a to ji neměl na sobě ještě ani deset minut. Stála mě třicet šilinků a měl jsem ji na sobě všehovšudy jednou.“

„Kde mám sehnat chcíplé čuně?“ zeptal se Jeremy.

„Zabte nějaké, samozřejmě,“ řekl Grief. „Vyberte nějaké menší a zabte ho.“

„Menší čuně je za deset šilinků.“

„Zapište si je klidně do hlavní knihy jako provozní náklady.“ Grief se na okamžik odmlčel. „A jestli chcete, aby bylo dost zamřelé, zabte je snad už teď.“

VI

„Mluvíš moudře, Davide,“ řekla královna Sepeli. „Tenhle Fulualea sem přišel s bláznivinami a Tui Tulifau se utopí v džinu. Jestli nesvolá velkou radu, tak ho zřežu. Nic to není mu nařezat, když se dá do pití.“

Zahrozila pěstí a její proporce byly tak amazonské a měla tak rozhodný výraz, že Grief věděl, že velká rada docela určitě svolána bude. Jazyk Fituivanců byl tak blízký samojštině, že jím hovořil jako rodilý domorodec.

„A ty, Uiliami,“ říkal dál, „jsi říkal, že se vojsko domáhá kovových peněz a odmítá ty papírové, co jim chce dát Fulualea. Nařid jim, ať bankovky přijmou, a dohlédni, aby byli během zítřka vyplaceni.“

„Ale nač ty starosti?“ vzpouzel se Uiliami. „Král je pořád krásně namazaný. Pokladna je plná peněz. A mně to vyhovuje taky. Mám doma dva kartóny džinu a spoustu zboží z Hawkinsovic skladu.“

„Ty vepřová výsosti! Ty jsi mi taky bratr!“ vybuchla Sepeli. „Copak nám to David nepověděl? Nač máš uši? Až už nebudeš mít doma džin ani věci a až už je nebudou žádní obchodníci přivážet, až Peruť slunce pláchne z Fitu-Ivy s veškerými mincemi, co si počneš? Peníze jsou peníze, zlato a stříbro, ale papír zůstane papírem. Povídám ti, že lidi moc hubují. V paláci není ani ryba. Ani yam, ani sladký brambor nepřinesou lidi, jako by se to všechno z ostrova ztratilo. Z kopců nám už týden neposlali ani jednu jedinou divokou kozičku. A i když Peruť slunce nutí obchodníky, aby kupovali kopru za starou cenu, nikdo ji neprodá, protože lidi nechtějí papírové peníze. Jen dneska jsem musela poslat do dvaceti domů – zmizela vajíčka. Copak Peruť slunce uhranul slepice? Já o tom nic nevím. Já vím jen to, že vajíčka nejsou. Ještě že ten, kdo hodně pije, málo jí, protože jinak by už byl v paláci hladomor. Pověz vojákům, ať si svůj plat pěkně vezmou. A třeba by to bylo v těch jeho papírkách.“

„A nezapomeň,“ připomínal mu Grief varovně, „že v obchodech se bude sice prodávat, ale jak přijde vojsko s bankovkami, tak papírové peníze přestanou brát. A za tři dny bude velká rada a z Perutě slunce nezbude ani peříčko.“

VII

Den velké rady zastihl veškeré obyvatelstvo ostrova natěsnané v hlavní vesnici. Na kánoích, na člunech, pěšky i na oslech shromáždilo se všech pět tisíc Fituivanců. Ale už předcházející tři dny nebyly bez vzrušení. Nejdříve se hodně prodávalo z poloprázdných regálů. Pak ale přišli vojáci a setkali se s odmítnutím, dověděli se, že mají jít k Fulualeovi pro mince. „Copak to není na bankovkách napsáno,“ trvali obchodníci na svém, „že na požádání budou vyměněny za kov?“

Jen silné autoritě Uiliamiho se podařilo zabránit tomu, že obchodníkům nebyly vypáleny domy. Tak jako tak se proměnilo jedno Griefovo skladiště kopry v čoud a hned bylo Jeremym připsáno královi k tíži. Jeremymu se posmívali a pošťuchovali ho, rozbili mu taky brýle. Willie Smee měl odřenou kůži na kloubech na ruce, což mu způsobili tři vojáci výtržníci, kteří mu na ruku jeden po druhém v rychlém sledu narazili bradami. Podobné zranění utrpěl i kapitán Boig. Peter Gee z toho vyšel nepoškozen, protože se mu o pěsti neotloukaly sanice, ale jen nějaké košíky na chleba.

Tui Tulifau, s královnou Sepeli po boku a obklopen veselými náčelnickými kumpány, předsedal velké radě ve velké zahradě. Pravé oko a tvář měl zateklé, jako kdyby i on se vrhal na něčí pěst. Po paláci se šuškalo, že toho rána dostal od Sepeli manželský výprask. V každém případě byl Sepelin manžel v střízlivém stavu a jeho sádlo se ochable dralo na světlo trhlinami ve Willieho hedvábné košili. Měl obrovskou žízeň, nepřetržitě ho napájeli mladými kokosovými ořechy. Za ohradou, zadržována armádou, stála masa obyčejných lidí. Dovnitř směli jen podnáčelníci, pár dívek a vesnických elegánů a pak mluvčí lidu a jejich starší. Cornelius Deasy, jak se slušelo na milce a vysokého hodnostáře, seděl po pravici krále. Po královnině levici, naproti Corneliovi a obklopen bílými obchodníky, které tu měl zastupovat, seděl Jeremy. Postrádaje brýle mžoural krátkozrace na kancléře pokladu.

Jeden po druhém vstávali mluvčí za návětrné pobřeží a mluvčí za podvětrné pobřeží a mluvčí za horské vesničany, každý podporován svou radou podnáčelníků, a řečňovali. Co říkali, si bylo navzájem dost podobné. Horlili proti papírovým penězům. Nic vlastně nebylo v pořádku. Nikdo už nesuší kopru. Lidé jsou plni nedůvěry. Věci došly tak daleko, že kdekdo chce zaplatit své dluhy, ale nikdo od nich nechce peníze vzít. Stalo se zvykem, že prchá věřitel před dlužníkem. Peníze jsou levné. Ceny jdou nahoru a zboží je málo. Už třikrát tolik co dřív je třeba zaplatit za slepici, a to je ještě tak tuhá, jako by měla pojít stářím, kdyby se honem neprodala. Vypadá to špatně. Ukazují se zlá znamení. Některé kraje byly navštíveny krysami. Úroda je špatná. Láhevníková jablíčka jsou jako nic. Nejúrodnější avocadový strom na návětrném pobřeží náhle záhadně shodil listí. Mango ztratilo chuť. Housenky sežraly plantáže. Ryby opustily oceán a objevila se spousta tygřích žraloků. Divoké kozy utekly na nepřístupné vršky. V jámách zhořklo naložené poi, karaibské zelí. V horách to duní, za nocí se objevují duchové. Jedna žena z Punta-Puny ztratila najednou řeč a ve vesnici Eiho se narodilo pětinohé kůzle. A to všechno měly na svědomí ty divné Fulualeovy peníze, jak byli pevně přesvědčeni shromáždění starší z vesnic.

Uiliami řečnil za armádu, jeho vojska byla nespokojená a vzpurná, Třebaže královským výnosem jsou obchodníci žádáni, aby peníze přijímali, přece jen je odmítají. Není na něm, aby to rozsuzoval, ale vypadá to tak, jako by s tím ty zvláštní Fulualeovy peníze měly něco společného.

Pak hovořil Jeremy jako mluvčí obchodníků. Když povstal, bylo vidět, že stojí rozkročmo nad velkým proutěným košíkem. Pohovořil o látkách, jaké se teď prodávají, o jejich pestrosti a nádheře a trvanlivosti, které o tolik předčí fituivanskou tapu, plsť vyráběnou za mokra, hrubou a nepevnou. Nikdo už teď nenosí tapu, a všichni dřív nosili jen tapu, dokud nepřišli obchodníci. Pak jsou to sítě proti moskytům, prodávají se za babku, a ani nejšikovnější fituivanský síťař by neupletl jim podobnou ani za tisíc let. Pozdržel se u nevyrovnatelných předností pušek, seker a ocelových rybářských háčků, pokračoval pak přes jehly a nitě a rybářské vlasce až k bílé mouce a petroleji.

Rozvinul konečně mnohá za prvé a za druhé a za nevímkolikáté, pokud jde o organizaci a pořádek a civilizaci. Dovodil, že nositelem civilizace je obchod, a že tedy obchodníkům se musí dostat ochrany, jinak že by nepřicházeli. Na západě leží ostrovy, kde obchodníci nebyli dostatečně ochraňováni. A co se stalo? Obchodníci přestali dojíždět a lidé žijí jako ta divoká zvířata. Nenosí šaty ani hedvábné košile (tady se podíval a významně zamrkal na krále) a jedí jeden druhého.

Ty divné papíry Sluneční perutě vůbec nejsou peníze. Obchodníci se v penězích vyznají a nebudou tyhle přijímat. Bude-li Fitu-Iva dál naléhat, aby je brali, odjedou a nikdy už se nevrátí. A tak budou Fituivanci, kteří už dávno zapomněli, jak se dělá tapa, dělat co? – běhat nazí a jíst jeden druhého,

A ještě mnoho toho napovídal, dobrou hodinu mluvil a vždycky znovu se vrátil k tomu, jak špatné to budou mít, až jim odejdou obchodníci. „A od toho dne,“ shrnul to všechno, „jakpak se bude Fituivancům po světě říkat? Kai-kanak se jim bude říkat. Lidojedi. ‚Kai-kanaku! Kai-kanaku!‘“

Tui Tulifau mluvil krátce. Věc byla předložena, jak řekl, lidu, armádě i obchodníkům. Je teď na Sluneční peruti, aby řekl své. Nedá se popřít, že svým systémem financí dokázal zázraky. „Mnohokrát už mi vysvětlil, jak to vlastně je,“ končil Tui Tulifau. „Velice jednoduché je to. A teď to vysvětlí také vám.“

Je to všechno spiknutí bílých obchodníků, tvrdil Cornelius. Jeremy měl pravdu, pokud jde o všestranné dobrodiní bílé mouky a petroleje. Fituivanci netouží stát se kai-kanaky. Fitu-Iva chce mít civilizaci; chce víc a víc civilizace. A teď jsme u toho a každý musí dát dobrý pozor. Papírové peníze jsou známkou vyšší civilizace. A proto je také on, Sluneční peruť, zavedl. A proto také se tomu bílí obchodníci vzepřeli. Oni si nepřejí, aby se Fitu-Iva civilizovala. Pročpak jezdí přes daleký oceán se svým zbožím až na Fitu-Ivu? On, Sluneční peruť, jim to všem poví do očí, před celou velkou radou. V jejich vlastní zemi jsou lidé příliš civilizováni, než aby jim dovolili tak nestydatě vydělávat, jako vydělávají na Fituivancích, Kdyby se Fituivanci doopravdy zcivilizovali, měli by obchodníci po obchodech. A toho dne by se každý Fituivanec sám mohl stát obchodníkem, kdyby o to stál.

Proto se bílí obchodníci postavili proti papírovým penězům, které zavedl on, Sluneční peruť. Proč zní jeho jméno Sluneční peruť? Protože on je tím světlonošem ze světa za obzorem. A papírové peníze jsou tím světlem, které přináší. V takovém světle se zlodějským obchodníkům nedaří. Proto oni proti světlu bojují.

Dokáže to dobrému fituivanskému lidu, a dokáže to ústy svých vlastních nepřátel. Je přece dobře známým faktem, že všechny vysoce civilizované země mají papírové peníze. Ptá se Jeremyho, jestli je to tak.

Jeremy neodpověděl.

„Tak vidíte,“ pokračoval Cornelius, „neodpovídá. Nemůže popřít, co je pravda pravdoucí, Anglie, Francie, Německo, Amerika, všechny země Papalangi mají papírové peníze. A ty platí. Už po staletí platí. Ptám se tě, Jeremy, jako počestného muže, jako toho, kdo byl kdysi pilným dělníkem na vinici Páně, ptám se tě, jestli můžeš popřít, že ve velkých Papalangi zemích platí papírové peníze?“

Jeremy to popřít nemohl a nervózně si prsty pohrával s poutkem na košíku mezi koleny.

„Vidíte, že je to tak, jak jsem povídal,“ pokračoval Cornelius.

„Jeremy souhlasí, že je to tak. Proto se ptám, dobrý lide fituivanský, jestliže jsou papírové peníze dobré pro Papalangi země, proč by neměly být dobré i pro Fitu-Ivu?“

„Protože nejsou stejné,“ vykřikl Jeremy. „Bankovky Sluneční perutě jsou jiné než bankovky velkých států.“

Bylo vidět, že se Cornelius na tenhle případ připravil. Zvedl fituivanskou bankovku, kterou všichni dobře znali.

„Co je to?“ ptal se.

„Papír, nic než papír,“ odpověděl Jeremy.

„A tohle?“

Tentokrát držel v ruce bankovku Anglické banky.

„Jsou to anglické papírové peníze,“ vysvětloval radě a podával ji současně Jeremymu k prohlédnutí. „Není to tak, Jeremy, že tohle jsou anglické papírové peníze?“

Ač nerad, Jeremy kývl.

„Povídal jsi, že fituivanské peníze nejsou nic než papír. A jak je to tedy s anglickými? Co ty jsou… Musíš odpovědět jako opravdový chlap… Všichni čekají na tvou odpověď, Jeremy.“

„Je to – je to…“ začal celý spletený Jeremy a pak se zakoktal, neboť tahle léčka byla nad jeho bystrost.

„Papír, nic než papír,“ dokončil za něj Cornelius, napodobuje jeho váhání.

Po všech tvářích se rozhostil výraz přesvědčení. Král obdivně zatleskal a zabručel: „Je to jasné, docela jasné.“

„Vidíte, on sám to uznává.“ V Corneliově hlasu i vzezření zazněl jistý triumf. „Nevidí v nich žádný rozdíl. A není v nich taky žádný rozdíl. Je to věrná podoba peněz. Jsou to prostě peníze.“ Zatím Grief něco pošeptal Jeremymu do ucha, Jeremy kývl a znovu si vzal slovo.

„Jenomže všichni Papalangi dobře vědí, že anglický stát papírové peníze vyměňuje za mince.“

Deasyho vítězství bylo nyní dokonalé. Vysoko zdvihl fituivanskou bankovku.

„A není to snad napsáno na tomhle papíru taky?“

Grief znovu něco zašeptal.

„Že Fitu-Iva vymění bankovky za mince?“ zeptal se Jeremy.

„Tak je to tam napsáno.“

Potřetí Grief napověděl.

„Na požádání?“ ptal se Jeremy.

„Na požádání,“ ujistil ho Cornelius.

„Tak já tedy teď žádám za bankovky zlaté a stříbrné mince,“ pravil Jeremy a vytáhl z tobolky na opasku malý svazeček papírů.

Cornelius rychlým pohledem odhadl velikost balíčku.

„Dobrá,“ souhlasil. „Vyplatím ti hned teď mince. Kolik?“

„A hned uvidíme, jak se papírové peníze osvědčují,“ prohlásil král, přihřívaje se na úspěchu svého kancléře.

„Slyšeli jste to! – Budou se vyměňovat papírové peníze za stříbrné a zlaté mince!“ vyvolával Jeremy na celé shromáždění.

V tom okamžiku se také ponořil oběma rukama do košíku a vytáhl spoustu balíků fituivanských bankovek. Poradním místem zavál prazvláštní pach.

„Mám tady,“ oznamoval Jeremy, „jeden tisíc dvacet osm liber, dvanáct šilinků a šest pencí. Tady je pytel na mince.“

Cornelius zavrávoral. Nečekal takovou sumu, a kamkoli jeho znepokojené oči zabloudily, všude vytahovali náčelníci a řečníci svazky bankovek. Armáda s dvouměsíčním platem v rukou se tlačila na řadu a vzadu zatím s dalšími papírovými penězi vniklo do zahrady ostatní občanstvo.

„Tohle je run na banku, který jste vy záměrně spískal,“ vyčetl Griefovi.

„Tady je pytel na peníze,“ dožadoval se Jeremy.

„Musí se to odložit,“ řekl Cornelius zoufale. „Teď nejsou bankovní hodiny.“

Jeremy zamával svazkem bankovek. „Nic o bankovních hodinách tu není napsáno. Je tu napsáno ‚na požádání‘ a já jsem už požádal.“

„Ať přijdou zítra, ó Tui Tulifaue,“ obrátil se Cornelius prosebně na krále. „Zítra jim zaplatíme.“

Tui Tulifau zaváhal, ale jeho ženuška na něj upřela zrak a hnědavá paže jí ztvrdla, jak se pěst sevřela do pořádné palice. Tui Tulifau se pokusil uhnout pohledem, ale marně. Nervózně si odkašlal.

„Uvidíme alespoň, jak se osvědčují papírové peníze,“ rozhodl. „Lidi přišli zdaleka.“

„To na mně chceš, abych tedy vyplatil dobré peníze?“ hučel Deasy potichu na krále.

Sepeli však zaslechla, co říká, a zavrčela tak zle, že se král až lekl a bezděky před ní ucukl.

„Nezapomeň na to podsvinče,“ zašeptal Grief Jeremymu a ten hned povstal.

Mávnutím ruky utišil bábel hlasů, který se počínal zvedat.

„Bývalo starým dobrým zvykem na Fitu-Ivě,“ pravil, „že když o někom bylo dokázáno, že je nenapravitelná škodná, zpřerážely se mu hnáty kyjem a uvázal se na mělčinu, aby si ho žraloci sežrali zaživa. Naneštěstí už ty dny minuly. Nicméně nám zbyl jiný, neméně starobylý a dobrý zvyk. Všichni ho dobře znáte. Když se o někom dokáže, že je to zloděj a lhář, budiž ztlučen chcíplým čunětem.“

Pravou rukou sjel do košíku, a třebaže neměl brýle, sele, které se z košíku vynořilo, praštilo Deasyho rovnou přes krk. Bylo mrštěno takovou silou, že se kancléř překulil na bok. Dřív než se stačil vzpamatovat, Sepeli s mrštností nehledanou u dámy vážící jedno sto šedesát pět kilo k němu přiskočila, jednou rukou ho popadla za límec u košile, druhou drapla čuníka a za pochvalného řevu spokojené říše Deasyho královsky vyplácela.

Tui Tulifauovi nezbylo než nasadit k potupení svého oblíbence veselou tvář, a tak se svalil na rohože, obrovská hora tuku otřásající se gargantuovským smíchem.

Když Sepeli upustila podsvinče i kancléře, sebral mršinu řečník za návětrné pobřeží. Cornelius už byl na nohou a prchal, když mu čuně přilétlo pod nohy a on se svalil. Lid i armáda se s pokřikem a řehotem připojili k honičce. Ať se exkancléř pokladu kroutil a uhýbal kam chtěl, všude se potkával a srážel s létající prasečí zdechlinou. Kličkoval mezi palmami a avocady sem a tam jako vyplašený králík. Nikdo na něj nevztáhl ruku, a jeho trapiči mu dokonce uhýbali, ale stále byli za ním a také sele poletovalo tak rychle, jak je pilné ruce stačily sbírat.

Když se štvanice překulila pryč po Umetené cestě, přivedl Grief obchodníky ke královské pokladně, a dávno už byla noc, když byla poslední fituivanská bankovka splacena poctivými mincemi.

VIII

V chladivém úsvitu se vynořil z podrostu džungle nějaký člověk a vesloval ke Cantani. Plavil se na jakési odložené a rozeschlé trosce jen pomalu, co chvíli zastavoval, aby mohl vylít vodu. Kanačtí lodníci se rozjařeně řehonili, když přirazil k boku lodi a s bolestivým výrazem se škrábal přes zábradlí. Byl urousaný a špinavý a jakoby napůl obluzen.

„Směl bych s vámi mluvit, pane Grief?“ optal se truchlivě a zkroušeně.

„Posaďte se po větru a kousek dál,“ odpověděl Grief. „Ještě kousek. Tak, teď je to lepší.“

Cornelius si usedl na zábradlí a držel si oběma rukama hlavu.

„Správně,“ řekl, „zaváním jak čerstvé hnojiště. Hlava mě bolí až k prasknutí. Vaz mám polámaný. Zuby se mi viklají v dásních. V každém uchu mi bzučí hnízdo sršňů. Páteř mám vykloubenou. Zažil jsem zemětřesení a mor a nebesa dštila čuňata.“

Odmlčel se, povzdychl si a zanaříkal. „Představa takovéhle smrti je věru děsivá. To žádný básník neviděl ani ve snách. Být sežrán krysami, uvařen v oleji nebo roztrhán splašenými koňmi – to by bylo nepříjemné. Ale být utlučen k smrti chcíplým podsvinčetem – !“ Otřásl se nad tou hrůzou. „To tedy přesahuje všechnu představivost.“

Kapitán Boig slyšitelně vtáhl vzduch, pak si odtáhl plátěnou židli dál proti větru a opět se posadil.

„Doslechl jsem se, že pospícháte dál, do Japonska, pane Grief,“ pokračoval Cornelius. „A tak bych vás chtěl poprosit o dvě věci: o transport a o hlt té irské whisky, kterou jsem odmítl onoho večera, kdy jste přistál.“

Grief zatleskal na černého stevarda a objednal ručníky a mýdlo. „Jděte ze všeho nejdřív na příď, Cornelie, a vydrhněte se,“ řekl. „Stevard vám přinese kalikové kalhoty a košili. Mimochodem, ještě než odejdete, jak to, že jsme v pokladně našli víc mincí, než jste dal do oběhu bankovek?“

„To byla má vlastní hotovost, kterou jsem do toho podniku vložil.“

„Dohodli jsme se, že náhradu za zdržení a ostatní výlohy a ztráty naúčtujeme Tui Tulifauovi,“ řekl Grief. „Takže to, co přebývá, vám vrátíme. Ovšem srazíme vám deset šilinků.“

„Za copak?“

„Myslíte, že chcíplá selata rostou na stromech? Obnos deseti šilinků za to čuně je zapsán v účetní knize.“

Cornelius se na souhlas uklonil, pak se otřásl.

„To jsem rád, že to prase nebylo patnáctišilinkové, nebo docela dvacetišilinkové.“