Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

MOŘE, SNÍH A VELKOMĚSTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zlaté dno

Vzhledem k tomu, že tohle je vyprávění – mnohem pravdivější, než by se mohlo někomu zdát – ze zlatokopeckých končin, dá se čekat, že třeba neskončí dobře. Jenže to záleží dočista na tom, jak se věci berou. Pokud jde o Kinka Mitchella a Hootchinoo Billa, těm by se asi slova špatný konec zdála jaksi přespříliš mírná; a že mají oba k této záležitosti zcela vyhraněné stanovisko, to je na Yukonu obecně známo.

Stalo se to takhle na podzim roku 1896, ti dva kamarádi přitáhli na východní břeh Yukonu a z úkrytu maskovaného mechem vytáhli petersburskou kánoi. Zvlášť příjemný pohled na ně nebyl. Letní kutání, přebohaté na strázně a poněkud nedostatečně zajišťované jídlem, mělo na svědomí cáry, které zbývaly z jejich šatů, i únavu a bledost v tvářích. Jednomu i druhému obletovalo hlavu mračno moskytů. Obličeje měli pomazány modrým jílem, Po kousku tohoto vlhkého jílu si každý z nich nesl v ruce, a kdykoli jim na obličeji uschl a rozdrobil se, naplácali namísto něho bohatou záplatu. V hlasech jim zazníval hádavý tón, neklidné pohyby i gesta svědčily o neklidném spaní a marném boji s nepatrnými okřídlenými trapiči.

„Ti komáři mě přivedou do hrobu,“ zanaříkal si Kink Mitchell, když kánoe přídí zvětřila proud a vyrazila od břehu.

„Hlavu vzhůru, hlavu vzhůru! Podívej se, už jsme skoro tam,“ odpověděl mu Hootchinoo Bill, ale jeho pokus vpravit do pohřebního hlasu trochu veselí dopadl žalostně. „Za tři čtvrti hodiny budeme u Čtyřicáté míle a pak – potvora jedna!“

Jedna ruka pustila pádlo a dopadla na šíji s hlučným plesknutím. Pomázl postižené místo hrstí čerstvého jílu a šťavnatě přitom nadával. Kinka Mitchella to ani v nejmenším nepobavilo. Vyvodil z toho jenom poučení pro sebe a sám si namázl krk tlustěji jílem.

Přeplavili se k západnímu břehu Yukonu, zlehka pádlujíce vyrazili dolů po proudu a po čtyřiceti minutách zabočili ostře doleva kolem dolního konce ostrůvku. Naráz se před nimi objevila Čtyřicátá míle. Oba muži se napřímili a rozhlédli se. Rozhlíželi se dlouho a bedlivě, splývajíce s proudem, a na tvářích se jim zvolna mísilo překvapení s ohromením. Ani jedna stužka kouře nestoupala ze stovek srubů. Ani hlásek seker, ostře se zakusujících do dřeva, kladiv, pil. Ani psi, ani muži nelenošili před velkým konzumem. Žádný parník u břehu, žádná kánoe, žádný člun, žádná pramice s bidly. Lodě chyběly na řece zrovna tak, jako chyběl život v osadě.

„Tak se mi zdá, jako by byl archanděl Gabriel zatroubil na tu svou trumpetku, a my zrovna u toho nebyli,“ poznamenal Hootchinoo Bill.

Prohodil to jen tak, jako by na tom, co viděl, nebylo pranic zvláštního. A zrovna tak ledabyle mu Kink Mitchell odpověděl, jako by si ani on nepřipouštěl zmatky v duši.

„Jestli se všichni nedali k baptistům a nejeli po lodích dát se pokřtít,“ dodal jenom.

„Náš dědek byl baptista,“ připojil se Hootchinoo Bill. „A to si pamatuju, že říkal, že na lodi je křest nejpříjemnější.“

A tím žerty skončily. Zajeli s kánoí ke břehu a vyšplhali se po (...)

(......)