Jack London
překlad: Ivan Schulz

POVÍDKY RYBÁŘSKÉ HLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Běloch a žlutý

Záliv u San Franciska je tak rozsáhlý, že jeho bouře jsou často pro námořní lodi nebezpečnější než samotný oceán ve svých divokých okamžicích. Vody zálivu obsahují ryby všeho druhu, pročež jeho hladinu brázdí páteře nejrůznějších rybářských člunů, osazené všelikými rybáři. K ochraně ryb před tímto pestrým vodním pronárodem bylo vydáno mnoho moudrých zákonů a je tam i rybářská hlídka, jež dohlíží, aby těmto zákonům byla zjednána platnost. Neklidné, rozčilující chvíle jsou údělem této rybářské hlídky: v jejích dějinách více než jeden mrtvý hlídač byl důkazem nezdaru a ještě častěji byli důkazem úspěchu mrtví rybáři nad svými nezákonnými sítěmi.

Za nejdivočejší mezi tímto rybářským národem lze pokládat čínské lovce garnátů. Garnáti mají ve zvyku plížit se při dnu v přečetných hejnech, až dostihnou čerstvých vod, kde se pak obrátí a plíží se zase zpět k vodám slaným. Když pak nastane doba přílivu a odlivu, Číňan spustí ke dnu své velké, pytlovité sítě se zejícími otvory, do nichž garnát vleze a z nichž je pak přenesen do kypících kotlů. To samo o sobě by nebylo nic špatného, kdyby nebylo hustého přediva sítí, tak hustého, že ani nejútlejší rybky, malé, právě vylíhnuté, nemající ještě ani čtvrt palce délky, nemohou proklouznout. Krásné břehy výspy Petrovy a Pavlovy, kde jsou osady lovců garnátů, jsou postrachem následkem zápachu myriád hnijících ryb a povinností rybářské hlídky bylo vždy bránit tomuto zbytečnému drancování.

Když jsem byl šestnáctiletým výrostkem, dobrým námořníkem na šalupě a obratným lodníkem na vodách zálivu, naše šalupa Sob byla získána rybářskou komisí a já jsem se stal na ten čas podstrážníkem. Když jsme si odbyli trochu práce mezi řeckými rybáři na Horní zátoce a řekách, kde nože zaleskly se vždy hned při počátku našeho zakročení a kde muži dali se zatknout jenom, když byl jim revolver přiložen ke tváři, uvítali jsme s radostí výpravu na Dolní zátoku proti čínským lovcům garnátů.

Bylo nás šest na dvou člunech, a protože jsme se chtěli se vyhnout podezření, dali jsme se na cestu potmě a zakotvili jsme pod vyčnívajícím srázem břehu, známým jako Point Pinole. Když pak východ pobledl prvním zábleskem rozednění, pustili jsme se opět dále, držíce se pozemní hráze. Vydali jsme se šikmo přes záliv k Point Pedro. Ranní mlhy valily se nízko při hladině, takže jsme nemohli nic vidět, zaměstnávali jsme se však tím, že jsme zaháněli chlad ze svých těl horkou kávou. Mimo to jsme se museli věnovat hanebné práci čerpání vody ze člunu, neboť Sob jakýmsi nepochopitelným způsobem dostal značnou trhlinu. Polovina noci byla strávena překládáním přítěže a prohlížením spár, práce zůstala však bez výsledku. Voda řinula se stále dovnitř a volky nevolky musili jsme všichni do podpalubí a sehnuti jsme ji opět odtud vyhazovali.

Po kávě tři z mužstva vrátili se opět do druhého člunu, sloužícího dříve k lovu lososů na řece Columbii, a zanechali nás tři na Sobu. Pak obě plavidla pokračovala společně na další cestě, až se na východním obzoru objevilo slunce. Jeho žhavé paprsky rozehnaly spousty par a tu před našima očima, jako nějaký obraz, leželo garnátové loďstvo, rozkládajíc se ve velkém půlměsíci, jehož konečné hroty byly na plné tři míle vzdáleny a každá džunka byla připoutána k plováku garnátové sítě. Nikde však nebylo ani hnutí, nikde žádné známky života.

Rázem jsme pochopili, jaký je stav věci: Číňané čekají, až se ztiší hladina mezi přílivem a odlivem, kdy by vytáhli své těžké sítě ze dna zálivu, a uchýlili se vesměs dolů ke spánku. Honosili jsme se touto výhodou a rychle jsme zosnovali svůj bitevní plán.

„Spusťte každého ze svých dvou mužů do jedné džunky,“ šeptal mi Le Grant z lososího člunu, „a sám se připoutejte ke třetí. My učiníme rovněž tak a není na širém světě příčiny, proč bychom nezajali alespoň šest džunek.“

Pak jsme se od sebe oddělili. Obrátil jsem Soba opačným směrem, nařídil jej do závětří jedné džunky, napjal jsem plachtu a pustil jsem se kupředu kolem zádi jedné džunky tak zvolna a tak blízko, že jeden ze strážníků sestoupil lehce na její palubu. Pak jsem zabočil, nařídil plachtu a pustil jsem se ke druhé džunce.

Až do té chvíle šlo vše tiše, avšak tu pojednou ozval se povyk z první džunky, zajaté lososím člunem. Byl to pronikavý orientální jekot, výstřel bambitky a ještě větší jekot.

„Je po všem. Upozorni ostatní,“ řekl Jiří, druhý strážník, stoje vedle mne na palubě.

V té době byli jsme uprostřed loďstva a povyk šířil se neuvěřitelnou rychlostí. Paluby počaly se hemžit rozespalými a polonahými Číňany. Výkřiky a hněvivý výstražný jekot se nesly nad klidnou hladinou, někde se s velkým úspěchem ozvalo houkání na lasturu. Po naší pravé straně viděl jsem, jak kapitán jedné džunky přesekl sekerou lano, jímž byla připoutána, a přiskočil, aby pomohl svému mužstvu při napínání ohromné plachty podivného tvaru. Avšak po levé straně počaly se teprve ukazovat první hlavy z podpalubí na jiné džunce a já zabočil se Sobem podle ní dosti blízko, aby Jiří mohl skočit na její palubu.

Celé loďstvo bylo nyní již v pohybu. Dodatkem k plachtám užili ještě dlouhých vesel a zátoka byla brázděna všemi směry prchajícími džunkami. Byl jsem nyní na Sobu sám a snažil jsem se horečně zajmout ještě třetí kořist. První džunka, za níž jsem se hnal, byla naprostý nezdar, neboť napjala své plachty a zmizela jako střela s překvapující rychlostí. Přesně o půl stupně uhnula se Sobu a počal jsem cítit úctu k tomu nemotornému plavidlu. Ustal jsem poté, co jsem si uvědomil beznadějnost jejího stíhání, změnil jsem směr lodi a pustil jsem se k džunkám na závětří, kde byly vůči mně v nevýhodě.

Jedna, již jsem si vybral, manévrovala nerozhodně přede mnou, a když jsem silně zabočil, abych se na ni snáze dostal, napjala náhle plachtu a letěla pryč, zatím co obratní Mongolové vyráželi divoké rytmické zvuky, naklánějíce se nad svými dlouhými vesly. Byl jsem však na to připraven. Zahnul jsem náhle do návětří. Přitáhnuv silně kormidlovou páku a drže ji těsně svým tělem, chopil jsem se plachtového provazce a udržoval jsem loď v nejprudším běhu. Obě dlouhá vesla na zádi džunky se roztříštila a pak oba čluny s rachotem se srazily. Sobova čelen jako ohromná ruka zasáhla a překotila krátký, silný stěžeň džunky i s plachtou.

To vyvolalo pronikavý vzteklý jekot. Nějaký statný Číňan se zvláště zlým pohledem, s hlavou obtočenou žlutým, hedvábným šátkem a s tváří zle rozbrázděnou jizvami po neštovicích, nasadil dlouhé bidlo k boku Sobovu a počal odstrkávat obě tak zapletená plavidla od sebe. Vyčkav vhodného okamžiku, právě když Sob byl vyproštěn a počal se otáčet bokem, skočil jsem na palubu džunky s lanem v ruce a připoutal jsem ji. Ten se žlutým šátkem a zbrázděnou tváří blížil se ke mně výhružně, já však sáhl do své kapsy a on počal ihned váhat. Neměl jsem zbraně, avšak Číňan naučil se být obzvláště opatrným před americkými kapsami a na tom právě záleželo, měl-li jsem udržet i jej i jeho divoké mužstvo ve vzdálenosti.

Kázal jsem mu, aby vrhl kotvu džunky, k čemuž odpověděl pouze „no sabbe“ (nerozumím). Mužstvo odpovídalo týmž způsobem, a ač jsem jim znázorňoval smysl svých slov posunky, odmítali porozumět. Jsa si vědom bezúčelnosti dalšího hovoru s nimi, přiskočil jsem sám, chopil jsem se lana a spustil jsem kotvu.

„Nyní na palubu, čtyři z vás,“ řekl jsem silným hlasem, ukazuje svými prsty, že čtyři z nich mají jít se mnou, kdežto pátý má zůstat v džunce. Žlutý Šátek váhal, opakoval jsem však rozkaz divoce (daleko divočeji, než jsem cítil) a současně přiložil jsem ruku ke své kapse. Žlutý Šátek dal se tím opět postrašit a s divokými pohledy vedl tři ze svého mužstva na palubu Sobovu. Odrazil jsem ihned a nařídil běh lodi ke džunce Jiřího. Zde šlo to již snáze, neboť byli jsme tu dva a Jiří měl bambitku, jíž mohl úspěšně použít, kdyby došlo k nejhoršímu. Také zde, jako při mé džunce, čtyři Číňané byli převedeni na šalupu a jeden ponechán na svém člunu, aby opatřil, čeho třeba.

Čtyři další byli připojeni k seznamu našich cestujících ze třetí džunky. Zatím lososí člun sebral svých dvanáct zajatců a připojil se k nám, silně přetížen. Aby bylo ještě hůře, byl to člun tak malý, že strážníci byli do té míry stísněni mezi svými zajatci, že měli málo naděje na vyváznutí, kdyby k něčemu došlo.

„Musíte nám vypomoci,“ řekl Le Grant.

Přehlédl jsem své zajatce, seskupivší se v kajutě a nad ní. „Mohu vzít tři,“ odvětil jsem.

„Vezměte čtyři,“ navrhoval, „a já vezmu k sobě Billa.“ (Bill byl třetí strážník). „Není zde hnutí, a kdyby došlo k nějaké tahanici, jeden běloch na dva z nich byl by právě náležitý poměr.“

Provedli jsme výměnu, lososí člun napjal plachtu a pustil se přes záliv směrem k bažinám před San Rafaelem, já pak následoval se Sobem. San Rafael, kde jsme měli vydat svou kořist úřadům, souvisel se zálivem dlouhou, nerovně se vinoucí bažinou či bažinatou zátokou, jež byla splavná pouze v době přílivu. Hladina byla klidná, ale ježto odliv právě počínal, bylo třeba si pospíšit, nechtěli-li jsme čekat i půl dne na následující příliv.

Avšak pozemní bríza počala odumírat s vycházejícím sluncem a dostavovala se nyní již jen ojedinělými, slabými závany. Lososí člun použil svých vesel a brzo nás nechal daleko pozadu. Několik Číňanů stálo v přední části paluby blíže kajutových dveří a jednou, jak jsem se nakláněl přes zábradlí, zaměstnávaje se plachetním provazcem, cítil jsem, jak se někdo otřel o mou kapsu. Nedal jsem na sobě nic znát, avšak koutkem svého oka jsem zahlédl, že Žlutý Šálek přesvědčil se o prázdnotě kapsy, jež mu dosud naháněla tolik strachu.

Aby věc byla ještě vážnější, během rozčilujícího zajímání džunek nebyla ze Soba čerpána prosakující tam voda, která počala se nyní již hromadili a přetékala podlahu podpalubí. Lovci garnátů ukazovali na to, pohlížejíce na mne tázavě.

„Ano,“ řekl jsem. „Všichni se potopíme, velmi brzo, nebudete-li hned čerpat vodu. Sabbe?“

Ne, oni ne, „sabbe“, nebo alespoň vrtěli hlavami k této otázce, ačkoli tlachali spolu velmi srozumitelně svou vlastní hantýrkou. Vyrazil jsem tři nebo čtyři prkna z podlahy, přinesl několik kbelíků ze skříně a neklamnou posunkovou řečí vyzýval jsem je, aby se do toho dali. Smáli se však, někteří seskupili se do kajuty a někteří vylezli na její přístřešek.

Jejich smích nevěstil nic dobrého. Tajila se v něm spíše jakási hrozba, zlovolnost, již dosvědčovaly i jejich divoké pohledy. Žlutý Šátek od chvíle, kdy objevil prázdnotu mé kapsy, stal se ve svém chování co nejdrzejším a plížil se stále mezi ostatními zajatci, mluvě s nimi velice vážně.

Polykaje svůj vztek sestoupil jsem a počal jsem sám čerpat vodu. Sotva jsem však začal, když ráhno se nám přesmyklo nad hlavami, hlavní plachta se prudkým rázem nadmula a Sob naklonil se na bok. Denní vítr se dostavil. Jiří byl pravá zemní krysu a tak byl jsem nucen zanechat čerpání a chopit se kormidla. Vítr vanul přímo od Point Pedro a vysokého horstva za ním a byl proto nejistý a přinášel bouřlivé závany, takže chvílemi nadýmal plachty přes míru, chvílemi opět nechal je zplihle viset.

Jiří byl snad tím nejméně nápomocným mužem, s nímž jsem se kdy setkal. Mimo ostatní špatné vlastnosti byl souchotinářem a věděl jsem, pokusí-li se čerpat vodu, že mohlo by se dostavit i krvácení. Nicméně voda vystupující stále výše varovala mne, že je nutno něco podniknout. Velel jsem opětně lovcům garnátů, aby přiložili ruce k dílu a chopili se kbelíků. Smáli se vyzývavě a ti, kdož byli v kajutě, kde voda dosahovala jim již po kotníky, křičeli něco na své druhy nahoře, kteří jim stejným způsobem odpovídali.

„Nejlépe by bylo, kdybyste vytáhl svou bambitku a přinutil je čerpat,“ řekl jsem Jiřímu.

On však potřásl hlavou a ukázal příliš jasně, že má z toho strach. Číňani mohli vidět úzkost, v níž se nalézal právě tak, jako jsem ji pozoroval já, a jejich drzost stávala se nesnesitelnou. Ti v kajutě dobývali se do skříní s potravinami a ti nahoře slezli dolů a připojili se k nim k hodům na našich sucharech a konzervách.

„Což na tom?“ Jiří řekl mdle.

Kypěl jsem bezmocným vztekem. „Vymknou-li se nám z ruky, bude již pozdě. Nejlepší, co byste mohl učinit, by bylo zarazit je již nyní.“

Voda vystupovala výše a výše a závany, předchůdci úporné brízy, stávaly se stále silnějšími. A mezi závany zajatci pohltivše potravin alespoň na týden kupili se hned na jedné straně Soba, hned na druhé, až se loď kolébala jako skořápka. Žlutý Šátek přiblížil se ke mně a ukazuje na svou vesnici na břehu Point Pedro, dával mi na srozuměnou, že obrátím-li Soba tímto směrem a vysadím je na břeh, že oni se zato pustí do čerpání vody. V té chvíli voda v kajutě dosahovala již k pryčnám a prosakovala do ložního prádla. V podpalubí stála na stopu nad podlahou. Nicméně odmítl jsem a pozoroval jsem dle výrazu tváře Jiřího, že byl tím nemile dotčen.

„Neukážete-li trochu odvahy, vrhnou se na nás a hodí nás přes palubu,“ řekl jsem mu. „Chcete-li být v bezpečí, bude lépe, když mi dáte svůj revolver.“

„Chceme-li být v bezpečí, bude nejlépe, vysadíme-li je na břeh,“ jektal zbaběle. „Co mne se týče, nechtěl bych se utopit pro hrst špinavých Číňanů.“

„A já, co mne se týče, nepovolím hrsti špinavých Číňanů jen proto, abych se zachránil před utopením,“ odvětil jsem nakvašen.

„Takovýmto způsobem potopíte Soba s námi všemi,“ úpěl. „A nevidím, k čemu by to mohlo být dobré.“

„Každý dle svého vkusu,“ opáčil jsem.

Neodpověděl, mohl jsem však vidět, jak uboze se chvěje. Mezi hrozivě se chovajícími Číňany a při stoupající vodě ve člunu byl bez sebe strachem, a více než Číňanů a vody obával jsem se jeho a toho, k čemu by ho jeho strach mohl dohnat. Viděl jsem, jak vrhá toužebné pohledy na malý člunek, přivázaný na zádi, a proto, jakmile nastal na okamžik klid, přitáhl jsem člunek podél boku. Zatím co jsem se tím zabýval, jeho oči zazářily nadějí, než však ještě mohl vytušit můj úmysl, prorazil jsem slabé dno ruční sekyrkou a člunek naplnil se vodou až po roubení.

„Potopíme se, nebo poplujeme všichni společně,“ řekl jsem, „a dáte-li mi svůj revolver, docílím, že voda ze Soba bude v okamžiku pryč.“

„Je jich na nás příliš mnoho,“ naříkal, „nezmohli bychom je všechny.“

Obrátil jsem se k němu zády s nevolí. Lososí člun zmizel již dávno z dohledu za malým souostrovím, známým pod jménem Marinské ostrovy, a tak z této strany nebylo možno doufat v pomoc. Žlutý Šátek přistoupil ke mně přátelským způsobem, šplouchaje se vodou, stojící na podlaze. Nelíbil se mi jeho pohled. Cílil jsem, že za roztomilým úsměvem, jejž nutil na svou tvář, tajil zlý úmysl. Velel jsem mu jít zpět tak příkře, že uposlechl.

„A nyní se držte pěkně opodál,“ poroučel jsem, „a hleďte, abyste se ke mně nepřiblížil!“

„A proč?“ tázal se pohněván. „Chci s vámi jen mluvit.“

„Mluvit,“ odvětil jsem trpce, neboť věděl jsem nyní, že rozuměl všemu, co se přihodilo mezi mnou a Jiřím. „O čem mluvit? Vždyť mi nerozumíte.“

Zašklebil se odporně. „Ano, rozumím vám velmi dobře. Jsem počestný Číňan.“

„Dobře,“ odvětil jsem. „Rozumíte-li mi, tak napřed vyčerpejte vodu z člunu a pak budeme spolu mluvit.“

Potřásl hlavou, ukazuje současně přes rameno na své druhy. „Nejde to, zlí Číňani, velice zlí. Myslím –“

„Zpátky!“ houkl jsem, neboť jsem postřehl, jak jeho ruka zmizela za jeho kazajkou a že jeho tělo hotoví se ke skoku.

Pobouřen vrátil se zpět do kajuty, patrně aby se poradil, jak tomu nasvědčovalo tlachání ozvavší se tam. Sob byl velmi hluboko ve vodě a jeho pohyby počaly být těžkopádné. Na vzedmutém moři byl by se nevyhnutelně potopil, avšak vítr zadul-li, vanul směrem od země a sotva tu a tam nějaká vlnka zčeřila hladinu zálivu.

„Myslím, že byste učinil lépe, kdybyste zamířil ke břehu,“ řekl Jiří úsečně způsobem, prozrazujícím mi, že jeho strach ho nutkal, aby se rozhodl k nějakému jednání…

„Nemyslím,“ odvětil jsem krátce.

„Já vám tak poroučím,“ řekl chvastounským hlasem.

„Dostal jsem rozkaz dopravit tyto zajatce do San Rafaela,“ zněla moje odpověď.

Mluvili jsme zvýšeným hlasem a zvuk hádky vylákal Číňany z kajuty.

„Nuže, zamíříte ke břehu?“

Tak ozval se Jiří a shledal jsem, že při tom hledím na ústí jeho revolveru – revolveru, jehož užití proti mně se odvážil, avšak v užití proti zajatcům mu bránila jeho zbabělost.

Můj mozek, jak se zdálo, byl pojednou ozářen oslepujícím jasem. Celá situace, ve všech svých podrobnostech, zračila se ostrými rysy před mýma očima – hanba, že ztratím své zajatce, ničemnost a zbabělost Jiřího, setkání s Le Grantem a ostatními strážníky a nedostatečné, jalové vysvětlení. A pak byl tu boj, jejž jsem bojoval tak úporně, vítězství, vyrvané mi z ruky právě, když jsem se domníval, že je pevně držím. A v pozadí viděl jsem Číňany, kupící se u dveří kajuty a šklebící se vítězně. Ne, nepůjde to.

Napřáhl jsem ruku a sklonil jsem hlavu. Prvním pohybem jsem zdvihl ústí zbraně a druhým odklonil hlavu od směru kulky, jež minula mne bzučíc. Jedna ruka sevřela zápěstí Jiřího, druhá chopila se revolveru. Žlutý Šátek a jeho tlupa poskočili ke mně. Značilo to – nyní, nebo nikdy. Napjal jsem všechny své síly k náhlému pohybu a mrštil jsem tělem Jiřího proti nim. Pak uskočil jsem právě tak náhle, vyrval mu revolver z prstů a zbavil ho nárazem rovnováhy. Dopadl pod nohy Žlutému Šátku, který přes něho klopýtl, a oba převalili se do otvoru, jejž jsem udělal v podlaze za účelem čerpání prosakující tam vody. V příštím okamžiku ovládal jsem je již svým revolverem a divocí lovci garnátů se plížili a plazili stranou.

Já však záhy objevil, že je příliš velký rozdíl mezi tím střílet lidi, kteří útočí, a těmi, kdož nečiní nic jiného, než že odpírají prostě poslechnout. Neboť nechtěli poslechnout, když jsem jim kázal čerpat vodu. Hrozil jsem jim revolverem, oni však seděli zatvrzele v zaplavené kajutě a na její střeše a nechtěli se hnout.

Patnáct minut minulo, Sob klesal hlouběji a hlouběji a jeho plachta třepotala se v tišině. Avšak směrem od Point Pedro spatřil jsem, jak se u břehu tvoří na hladině tmavá čára a pohybuje se směrem k nám. Byla to bríza, již jsem tak dlouho očekával. Zavolal jsem na Číňany a ukázal jsem jim tam. Uvítali ji pokřiky. Pak jsem jim ukázal na plachtu a na vodu v Sobu, naznačuje jim posunky, že až vítr dostihne k plachtě, musíme se následkem prosakování vody překotit. Oni se však vyzývavě pošklebovali, vědouce, že bylo v mé moci stočit kormidlem loď přídí do větru a povolit provazec hlavní plachty, přitočit takto k větru a vyhnout se úrazu.

Byl jsem však rozhodnut. Zatáhl jsem provazec asi na stopu nebo dvě, zabočil jsem a opřev se nohama spočinul jsem zády na páce kormidla. Tím měl jsem jednu ruku volnou pro provazec, druhou pak pro revolver. Tmavá čára hnala se blíže a viděl jsem, jak Číňané hledí ze mne na ni a opět zpátky se starostí, jíž se jim nedařilo zatajit. Můj mozek a vůle a houževnatost stanuly nepřátelsky proti nim a otázkou bylo pouze, kdo dovede čelit hrozící smrti déle a nepovolí.

Pak nás vítr uchvátil. Provazec se s rachotem napnul, ráhno se nadzdvihlo, plachta se nadmula a Sob se nakláněl – nakláněl stále, až se ponořilo zábradlí na závětří, až se potopila okna kajuty a vlny zálivu počaly se přelévat na palubu. Loď naklonila se tak prudce, že muži v kabině byli vrženi na hromadu na pryčny u protější stěny, kde se svíjeli a kroutili zaplavováni vodou tak, že spodní byli nebezpečně blízko utonutí.

Vítr ještě více zesílil a Sob se naklonil ještě víc. Na okamžik jsem myslil, že je po něm veta, a věděl jsem, že ještě jeden takový závan a bude jistě po všem. Zatím co jsem loď udržoval v této poloze a přemítal, mám-li povolit čili nic, Číňané křičeli o milost. Myslím, že to byl nejsladší zvuk, jejž jsem kdy slyšel. A pak – avšak teprve pak – ulehčil jsem lodi a povolil hlavní plachetní provazec. Sob vzpřimoval se velice zvolna, a když byl opět v rovnováze, byl tak zaplaven, že jsem pochyboval, lze-li jej ještě zachránit.

Číňané vrhli se však jako šílenci k podpalubí a počali čerpati vodu kbelíky, hrnky, pánvemi a vším, co jim jen přišlo do ruky. Byl to krásný pohled – vidět, jak voda létala přes boky člunu! A když Sob se vynořil opět hrdě nad hladinu, hnali jsme se dále brízou svým směrem a v krajně posledním okamžiku zkřížili jsme bahniska a vepluli do úžiny.

Duch Číňanů byl zlomen a stali se tak učenlivými, že ještě než jsme se dostali k San Rafaelu, stáli již pohotově s vlečným lanem se Žlutým Šátkem v popředí. Co se týče Jiřího, byl to jeho poslední výlet s rybářskou hlídkou. Nestál o tento druh práce, vykládal a myslil, že místo příručího na břehu je pro něho dosti dobré. A my jsme byli téhož náhledu.