Jack London
překlad: Ivan Schulz

POVÍDKY RYBÁŘSKÉ HLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výprava na lupiče ústřic

Myslím, že Charley Le Grant i já jsme se shodli vždy v tom, že ze všech rybářských strážníků, pod nimiž jsme v různých dobách sloužili, byl nejlepší Neil Partington. Nebyl ani nepoctivý, ani zbabělý, a ačkoli požadoval od nás přesnou poslušnost, když jsme byli ve službě, byly naše vzájemné styky družně přátelské a dovoloval nám volnost, na níž jsme jinak nebyli zvyklí, jak tato povídka ukáže.

Neilova rodina žila v Oaklandu, ležícím na Dolním Zálivu, ne více než šest mil přes vodu směrem od San Franciska. Jednoho dne, když projížděl a slídil mezi čínskými lovci garnátů, dostal zprávu, že jeho žena je těžce nemocná, a než uplynula hodina, valil se Sob již k Oaklandu, poháněn úpornou severozápadní brízou. Připluli jsme k Oaklandské zátoce a zakotvili jsme, v následujících dnech pak, zatímco Neil byl na břehu, jsme přivedli do pořádku Sobovo lanoví, přeložili jsme přítěž, očistili boky a přivedli šalupu do náležité podoby.

Když to vše bylo hotovo, nevěděli jsme, co s časem. Neilova žena byla nebezpečně nemocná a dalo se očekávat, že si poleží ještě nějaký týden, než bude krize překonána. Charley a já jsme se toulali loděnicí a uvažovali jsme, co bychom měli dělat – tak jsme přišli k loďstvu určenému pro lov ústřic a ležícímu u oaklandské městské hráze. Většinou byly to pěkné, úhledné čluny, zařízené na rychlou plavbu a špatnou pohodu. Usedli jsme na svahu hráze a prohlíželi si je.

„Dobrý lov, tuším,“ řekl Charley a ukazoval na hromady ústřic, roztříděné dle trojí velikosti a ležící na palubách člunů.

Podomní obchodníci zajížděli se svými vozíky k okraji hráze a ze smlouvání, jež pak nastalo, poznal jsem prodejnou cenu ústřic.

„Ten člun má na palubě zboží nejméně za dvě stě dolarů,“ počítal jsem. „Rád bych věděl, jak dlouho trvalo, než je vylovil.“

„Tři nebo čtyři dny,“ odvětil Charley. „Není to špatná mzda pro dva muže – každému pětadvacet dolarů denně.“

Člun, o němž jsme mluvili, Duch, ležel právě pod námi. Jeho mužstvo sestávalo ze dvou mužů. Jeden byl chlapík malé tlusté postavy, širokých plecí s pozoruhodně dlouhýma rukama jako gorila, kdežto druhý byl vytáhlý a souměrné postavy, s jasně modrýma očima a hřívou černých vlasů. Tato kombinace vlasů a očí byla tak neobyčejná a nápadná, že Charley a já zůstali jsme při něm o něco déle, než jsme zamýšleli.

A dobře, že jsme tak učinili. Statný starší pán, s chováním zámožného obchodníka a rovněž tak oděný, přišel a stanul vedle nás, hledě dolů na palubu Duchovu. Zdál se být pohněván, a čím déle tam hleděl, tím hněvivějším byl.

„To jsou mé ústřice,“ řekl posléze. „Vím, že to jsou mé ústřice. Vyloupili jste moje ložiska dnes v noci a ukradli jste mi je.“

Vytáhlý i sražený muž na Duchu vzhlédli nahoru.

„Haló, Tafte,“ řekl sražený s nestydatou důvěrností. (Mezi lodníky zálivu dostalo se mu přezdívky Stonožka se zřetelem na jeho dlouhé ruce.) „Haló, Tafte,“ opakoval s toutéž nestoudností, „co to tam pořád bručíte?“

„Moje ústřice to jsou – (...)

(......)