Jack London
překlad: Karel Weinfurter

DOBRODRUŽSTVÍ: Román z jižních moří
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola I
NĚCO JE NUTNO VYKONAT

Byl velice nemocný běloch. Jel vsedě na zádech divocha s černou kůží a kudrnatou hlavou, jehož ušní boltce byly probodnuty a tak roztaženy, že jedno ucho bylo roztrženo, kdežto ve druhém byl zastrčen kus kulatého, vyřezávaného dřeva o průměru tří palců^[1]. Roztržené ucho měl divoch proděravěno ještě jednou, ale tentokráte ne tak ctižádostivě, neboť do otvoru se vešla pouze krátká hliněná dýmka. Tento člověk-kůň byl špinavý a zamaštěný a nahý, až na velice úzký a špinavý kus látky kolem kyčlí. Ale přesto se ho běloch držel velmi pevně a zoufale. Chvílemi se jeho hlava slabostí skláněla a odpočívala na chundelaté hlavě. A jindy zase zvedal hlavu a díval se očima, ve kterých pociťoval závrať, na kokosové palmy, jež se chvěly a kývaly ve třpytivém, horkém vzduchu. Byl oděn v tenkou košili a kus bavlněného plátna, otočeného kolem pasu, jež mu splývalo ke kolenům. Na hlavě měl rozbitý klobouk, jaké jsou známy v obchodě jménem Boden-Powell. Dále měl kolem pásu připjatý kožený opasek, v němž spočívala automatická pistole velké ráže a několik ostře nabitých zásobnic, připravených k rychlému dílu.

Za nimi šel černošský kluk, asi čtrnáctiletý nebo patnáctiletý, a nesl láhve s léky, vědro s horkou vodou a různé jiné nemocniční potřeby. Všichni vyšli malou proutěnou brankou ze zadního dvora do žhavého slunce a pohybovali se po klikaté cestě mezi nově zasazenými kokosovými palmami, které nevrhaly stín. Ve vzduchu nebyl ani vánek a přehřáté, nehybné ovzduší bylo obtěžkáno morem. Směrem od místa, kam se ubírali, zvedal se divoký povyk, jako nářek prokletých duší a mučených lidí. Dlouhá, nízká kolna se objevila vpředu, stavení se zdmi z trávy a kryté došky z téhož materiálu a právě odtud zmíněný hluk vycházel. Byly to výkřiky a volání, z nichž některé značily zřejmě zármutek a jiné zase stejně neklamně nesnesitelnou bolest. Když se běloch přiblížil, slyšel tiché a nepřetržité lkaní a vzdechy. Při myšlence, že tam má vstoupit, se zachvěl a na okamžik si byl jistý, že musí omdlít. Vždyť nejobávanější nemoc Šalamounových ostrovů, úplavice, zasáhla plantáže na Berande a on zde byl zcela sám, aby se s ní utkal. A k tomu byl nemocí postižen také.

Když se velice sehnul, sedě dosud na černochových zádech, podařilo se mu projít nízkým vchodem. Poté vzal od chlapce, který ho následoval, malou lahvičku a načichal se silného amoniaku, aby si k nastávající zkoušce posílil smysly. Potom vykřikl: „Ticho!“ A povyk umlkl. Po celé délce kolny se táhla zvýšená plocha v šíři šesti stop^[2], zbudovaná z hrubých prken, natřená lehce dehtem. Podél ní vedla stopu široká cestička. Nataženo na této vyvýšené ploše, bok po boku a těsně u sebe, leželo asi dvacet černochů. Na prvý pohled bylo patrno, že v řádu člověčenství patří na stupeň velice nízký. Byli to lidožrouti. Jejich obličeje byly nesymetrické a zvířecí a jejich těla byla ohyzdná, podobná tělům opičím. V nosech měli kruhy ze skořepin slávek a želvoviny a z hrotů jejich nosů, které byly taktéž provrtány, vyčnívaly rohy z korálků, nastrčených na pevný drát. Také jejich uši byly provrtány a zkrouceny, aby se do otvoru vešly dřevěné tyčinky a kolíčky a dýmky a nejrozmanitější barbarské ozdoby. Jejich obličeje a těla byly tetovány nebo zjizveny odpornými kresbami. Ve své nemoci neměli na sobě oděv, ba neměli ani obyčejné obvazky kolem kyčli, ačkoliv si ponechali svoje náramky z lastur, náhrdelníky z korálků a kožené opasky, mezi nimiž a nahou kůží měli zastrčeny nože bez pochev. Těla mnohých byla pokryta strašnými ranami. Mračna much se zvedala a usazovala a přeletovala v rojích sem a tam.

Běloch kráčel podél jejich řady a každému dával dávku léku. Některým dával chlorodyn.^[3] Musel se soustředit celou svou vůlí, aby si vzpomněl, kteří z nich mohou snést ipocacuanhu^[4] a kteří z nich byli svojí tělesnou konstitucí neschopni tento mocný lék podržet v těle. Jednoho muže, který zde ležel mrtev, nařídil běloch odnést. Mluvil ostrým a rozhodným způsobem muže, který není zvyklý provádět nějaké nesmysly, a zdraví muži, kteří ho poslouchali, se přitom zlomyslně mračili. Jeden z nich uchopil mrtvolu za nohy a zamumlal přitom něco v hlubině svých prsou. Běloch ihned odpověděl výbuchem slov a činů. Stálo ho to bolestnou námahu, avšak jeho ruka se napřáhla a udeřila hřbetem černocha přes ústa.

„Co je to, Angaro?“ vykřikl. „Nač zde mluvíte? Nebudete-li mlčet, vyrazím z vás vnitřnosti!“

S automatickou rychlostí divokého zvířete se černoch skrčil, aby se na něj vrhl. V jeho očích se objevil hněv divé šelmy. Avšak viděl, že bělochova ruka klesla k pistoli za pasem. Proto nedošlo nikdy k onomu skoku. Napjaté tělo uvolnilo svaly a černoch se sklonil k mrtvole, aby ji pomáhal odnést. Tentokráte nemumlal.

„Svině!“ procedil běloch zaťatými zuby na veškeré plemeno Šalamounových ostrovanů.

Byl velmi nemocen, tento běloch, právě tak nemocen jako černí lidé ležící bezmocně kolem něho, jimž pomáhal. Nevěděl nikdy, kdykoliv vstoupil do těchto jatek plných vředů a jitřivých ran, zda bude moci dokonat svoji obchůzku. Ale zato věděl s velikou pravděpodobností, že kdyby snad někdy uprostřed těchto černochů omdlel, vrhli by se ti, již toho byli schopni, na jeho hrdlo jako draví vlci.

O něco dále, v téže řadě, jeden muž umíral. Běloch dal rozkazy, aby byl ihned odstraněn, jakmile naposledy vydechne. Nějaká černá hlava se vsunula do vchodu kolny a řekla:

„Čtyři lidé velmi mnoho nemocní.“^[5]

Nové případy nemoci, které však dosud mohly stát na nohou, se seskupily kolem mluvčího. Běloch vybral nejslabšího a umístil ho tam, kde bylo prázdno po mrtvole právě odnesené. Potom také naznačil následujícímu nejslabšímu, aby čekal, až bude místo po muži, jenž umíral. Nařídil pak jednomu ze zdravých mužů, aby přivedl tlupu černochů, pracujících na poli, a vystavěl s nimi přístavek k nemocnici, a poté pokračoval ve své cestě, podával přitom léky a vykřikoval angličtinou beche-de-mer šprýmy, aby trpitele obveselil. Chvílemi se rozlehlo od vzdálenějšího konce strašné naříkání. Když přišel až tam, shledal, že tento povyk vychází od nějakého chlapce, který však nemocen nebyl. Běloch počal okamžitě zuřit.

„Proč tu tak neustále křičet?“ tázal se.

„On muž je můj bratr,“ zněla odpověď. „On muž umřít velmi brzy.“

„Když tolik křičet, on muž, tvůj bratr, umřít velmi brzy,“ pokračoval běloch hrozivým hlasem. „Velmi se zlobit na tebe. Pročpak tak křičet, jak? Tím, hlupáku, učinit, že on muž, tvůj bratr, zemřít velmi brzy. Ty přestat křičet, víš? Jestliže nepřestat křičet, přetrhnu ti to velmi brzy.“

Potom zahrozil plačícímu pěstí a černoch se skrčil, zíraje přitom naněj nevrlýma očima.

„Teď se již ani neozvi,“ pokračoval běloch trochu mírněji. „Ani nehlesni. Budeš z onen muž odhánět mouchy. Příliš mnoho much tady. Přinést vodu a umýt on mu, tvůj bratr; pěkně ho umýt, poněvadž to být tvůj bratr. Vyskoč!“ vykřikl nakonec divoce a jeho vůle pronikla nízkým rozumem černochovým hybnou silou, takže vyskočil ke své úloze, aby zaháněl odporné roje much.

A běloch pak zase vyjel do pařícího se horka. Chytil se velmi pevně za černochův týl a zhluboka si oddechl. Ale zdálo se, že mrtvým vzduchem jeho plíce uvadají, a proto sklonil hlavu, a pokud nedospěl do domu, dřímal. Každé napětí vůle mu bylo mukou, a přece jen byl neustále nucen svoji vůli napínat. Podal černochovi, na kterém jel, doušek silné pálenky. Pak mu přinesl Viaburi, hoch, jenž v domě posluhoval, sublimát a vodu a běloch se tímto antiseptickým prostředkem dokonale celý umyl. Vzal pak dávku chlorodynu, ohmatal si vlastní tepnu, dal si do úst teploměr jako doutník a položil se s potlačeným povzdechem na pohovku. Bylo prostřed odpoledne a toho dne dokončil právě svoji třetí obchůzku. Poté zavolal chlapce sluhu.

„Vezmi tu velikou věc a podívej se po Jessii,“ nařídil mu.

Chlapec přinesl na verandu dlouhý dalekohled a prohlížel moře.

„Jeden dvoustěžník daleko vidět,“ oznamoval. „Možná, že dvoustěžník je Jessie.“

Běloch si trochu oddychl potěšením.

„Jestliže vidět Jessii, bude ti náležet pět kusů tabáku,“ pravil.

Pak nastalo na chvíli ticho, ve kterém čekal s napjatou netrpělivostí.

„Možná, že Jessie, možná, že jiný dvojstěžník,“ ozval se hoch koktavě a připustil omyl.

Běloch dolezl na okraj pohovky a sklouzl na podlahu na kolena. Opíral se o židli a postavil se na nohy. Držel se stále židle a opíral se o ni skoro celou vahou svého těla, přitom ji dostrkal ke dveřím a potom ven na verandu. Pot, vzniklý touto námahou, proudil mu po obličeji a jevil se skrze košili na jeho ramenou. Pak se mu podařilo usednout na židli, v níž ztěžka oddychoval v polomdlobách. V několika minutách se vzchopil. Chlapec držel konec dalekohledu opřený o jednu z příček na verandě, zatímco běloch se jím díval na moře. Konečně zachytil bílé plachty dvojstěžníku a prohlížel je.

„Není to Jessie,“ řekl velmi klidně. „Je to Malakula.“

Pak změnil svoje sedadlo a uvelebil se do velikého palubního křesla s opěradlem. Na tři sta stop od domu vrhalo se moře v malém příboji na břeh. Nalevo viděl bílou čáru příbojových vln, označující pořadí skal řeky Balesuna, a za ním spatřoval rozervané obrysy ostrova Save. Přímo před ním za průplavem, dvanáct mil širokým, ležel ostrov Florida a dále napravo, ale nejasně v dálce, mohl rozeznávat části ostrova Malaity – ostrova divochů, semeniště vražd a lupičství a lidožroutství, místa, z něhož se rekrutovalo jeho dvě stě mužů pracujících na plantážích. Mezi ním a pobřežím byl plot, udělaný ze třtiny, ohraničující nádvoří plantážního domu. Brána byla dokořán a on poslal hocha sluhu, aby ji zavřel. Před plotem rostlo několik vysokých kokosových palem. Po obou stranách cesty vedoucí k brance stály dvě vysoké vlajkové tyče. Byly vztyčeny na umělých návrších z hlíny, vysokých deset stop. Úpatí každé této tyče bylo obklopeno krátkými koly, bíle natřenými a sepnutými těžkými řetězy. Tyče se podobaly lodním stožárům a byly opatřeny brámovými tyčkami, připevněnými tam po námořnickém způsobu a opatřenými stěžňovými záponami, příčnými provazci, vratiráhny a zdvihacími lany pro vlajku. Z vratiráhna jedné tyče visely schlíple dvě vlajky, jedna z nich s modrými a bílými čtverci a druhá úzká a dlouhá vlajka lodní v bílé barvě s červeným kotoučem uprostřed. Byl to mezinárodní signál nebezpečí.

Na vzdáleném rohu plotu u nádvoří seděl jestřáb. Muž ho pozoroval a věděl, že je pták chorý. Byl by rád věděl – ale jaksi nejasně – jestli je ptákovi tak bídně jako jemu, a trochu se bavil vtírající se myšlenkou, že má ve svém utrpení soudruha. Poté se vzchopil a nařídil, aby se zazvonilo velikým zvonem na znamení, že lidé pracující na plantážích mají v práci ustat a odejít do svých baráků. Pak vylezl na svého muže-koně a provedl poslední denní obchůzku.

V nemocnici byly dva nové případy. Těm podal ricinový olej. A pak si blahopřál. Byl to den vcelku snadný. Zemřeli jenom tři. Potom prohlížel sušárnu kopry^[6], jež byla v plném chodu, a prošel baráky, aby se přesvědčil, není-li tam nějaký ukrytý nemocný, který by se protivil jeho nařízení o izolování. Když se vrátil do domu, přijal zprávy dohližitelů na dělníky a zároveň dal nařízení pro následující den práce. Také přijal dohližitele nad posádkou člunů, který přišel, aby ho ujistil, jak bylo zvykem před večerem, že velrybářské čluny jsou vytaženy na břeh a uzavřeny na zámky. Byla to opatrnost nanejvýš nutná, neboť černoši byli plni hrozného strachu, a když by se velrybářské čluny nechaly večer na pobřeží, znamenalo by to do rána ztrátu dvaceti černých dělníků. A poněvadž měli černoši cenu třiceti dolarů, nebo snad méně, podle toho, jak dlouho byli v práci, plantáže na Berande by špatně snášely takové ztráty. K tomu pak velrybářské čluny na Šalamounových ostrovech nebyly právě laciné a také úmrtí zmenšovala denně pracovní kapitál. Týden předtím uprchlo sedm černochů do pralesa a čtyři se vrátili, poněvadž byli stiženi zimnicí a nemohli se hnout. Vrátili se se zprávou, že dva další byli pohostinnými křováky zabiti a kchej-kchejováni.^[7] Sedmý muž byl dosud pryč a pravilo se o něm, že se potuluje podél pobřeží a že hledí ukradnout nějakou kánoi, aby se v ní dostal na vlastní ostrov – do vlasti.

Viaburi přinesl dvě rozžaté lucerny a podával je bělochovi, aby je prohlédl. Muž se na ně podíval, a když viděl, že hoří jasnými, čistými a širokými plameny, pokynul hlavou. Jedna lucerna byla pověšena vysoko na vlajkovou tyč a druhá byla postavena na širokou verandu. Byla to světla vedoucí k přístavišti na Berande a každého večera, po celý rok, byla takto prohlížena a zavěšována.

Pak se běloch svalil na pohovku a oddechl si úlevou. Denní práce byla odbyta. Na lůžku vedle něho ležela kulovnice. Jeho revolver byl v dosahu ruky. Tak přešla hodina, ve které se běloch nepohnul. Ležel ve stavu, kterým bychom mohli označit jako poloviční dřímotu a poloviční mdlobu. Náhle se však probudil a pozoroval. Příčinou toho bylo prasknutí, které se ozvalo vzadu na verandě. Pokoj měl podobu L a kout, ve kterém stálo jeho lůžko, byl temný, avšak lampa v přední části pokoje nad kulečníkem a právě za rohem, visící tak, aby nesvítila na bělocha, hořela jasně. Podobně byly osvětleny také verandy. Čekal bez pohnutí. Praskání se opakovalo a běloch věděl, že několik mužů venku číhá v úkrytu.

„Co se děje?“ zavolal hlasitě.

Dům, stojící několik stop nad povrchem země se na svých základech z kůlů zachvěl útěkem vzdalujících se nohou.

„Stávají se smělými,“ zamumlal. „Něco je nutno udělat.“

Měsíc v úplňku vycházel nad Malaitou a svítil na verandu. V ovzduší, kterým nezavanul ani větřík, se nic nehýbalo. Z nemocnice sem dosud doléhalo lkaní nemocných. V barácích, pokrytých došky z trávy, spalo skoro dvě stě lidožroutů s kudrnatými hlavami. Odpočívali po své denní námaze, ačkoliv někteří z nich zvedali hlavy, aby naslouchali proklínání jednoho z nich, jenž žaloval, že běloch nikdy nespí. Na čtyřech verandách domu hořely lampy. Uvnitř domu mezi kulovnicí a revolverem vzdychal běloch a házel sebou chvílemi v neklidném spánku.