Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Wieczność jest kołem, wieki jego sprychy …
Cóż życie nasze? Czasu punkcik lichy!
Z kola wybieżeć, nadaremna praca,
––––––––
Bądźmy zégarem na płonącej wieży,
Ogień się wzmaga, juź po dachu wije,
On czeka końca i godziny bije!

Wiersz w dzień nowego roku.

Bylo k ránu, a v úřední světnici seděli opět úředníci shromážděni, všickni, mimo vyslaných ku hledání vraha. Vrchní při malém stolku, a před ním ležel list nalezený na prsou mrtvého pána, s nápisem: „Hned po mé smrti otevřít.“ „Mrtvý pán je složen v zámecké kapli,“ počal vrchní, „a protož míním, abysme, dle vůle jeho jednajíce, přečtli nalezený při něm list.“ Všickni přisvědčili, a on, přistaviv blíže svíce, vzal do rukou list a otevřel jeho obálku. Bylo to dlouhé psaní; přeběhl je nakvap okem a pak počal čísti: „Valdemar Lomnický, hrabě z Borku, všem čtoucím aneb čísti slyšícím tímto listem své pozdravení vzkazuje a svou poslední vůli. Aby však bylo uvěřeno listu tomu, vidím se přinucena zde posta-viti, co jsem za života svého tajiti hleděl, ač jsem dobře znal, že i moji poddaní o tom všeliké mají důmnění. Nežádám, aby se mírně soudilo o mně, aniž chci, aby se dle okolostojičností posuzovalo jednání mé. Chybil jsem, a veřejné vyznání budiž trestem viny mé a dílem snad i pomstou vlastní, neboť jsem ubezpečen, že zhynu příčinou syna svého. – Bylo pozdě na večer – asi půl leta po navrácení mém z cesty do Vlach – když jsem s těhotnou manželkou svou Emmou, maje ji v podezření nevěrnosti, seděl na skalině před besídkou v zámecké zahradě. Sám nevěrný – – (proč bych nevyřekl vinu svou? – když otevřený tento se bude čísti list, tu již smrt má zmírnila poklesky mé a hrob juž vyrovnal, co jsem zavinil jednáním svým) – sám nevěrný, a snad právě proto měl jsem ji v podezření; snad pouhé myšlenky to byly jen, a nevím až podnes. Poněvadž snad okolostojičnosti následků později psaných byly příčinou, vidím se přinucena, chtěje manželce své za spravedlivé učiniti, všecky okolostojičnosti obšírně a věrně vypsati. Zamyšlený hleděl jsem v vzdálené hory, z nichž hustá se valila pára, takže s zatmělou oblohou jedno býti se zdály. Zdaleka hučela bouře. Emma seděla podle mne. Jak dlouho jsme tak, slova nepromluvivše, zde prodlívali, nevím; neustále jsem jen pozoroval, jak víc a víc se blíží bouřlivá noc, až posléze celé hory v šedé roucho tak byly zahaleny, jako by v místech oněch jen jediný se byl rozložil oblak od temné zemi až vzhůru ještě k temnějšímu nebi; – a přece žádný z nás si nedůvěřoval k odchodu napomenouti. Juž byla hluboká tma a vichr skučel bolestně větvemi nad námi ležících stromů, kdy podle mne sedící Emmě nelzelo snésti toho hrůzyplného mlčení. „Ty mě máš v podezření, že jsem nezachovala tobě věrnost, jakou jsem ti slíbila před oltářem nejvyššího Boha?“ Já jsem neodpovídal. „Ty se domníváš, že dítě, které pod srdcem nosím, jest plod hříšného obcování s někdejším přítelem tvým?“ Já jsem mlčel. „Živým Bohem zapřísahám tě, rci, na jakém důmnění zakládáš podezření své, (...)

(......)