Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI. 

Dziá gdzie w przód wesološc i pienie,
Gluche milczenie

Julian Ursyn Niemcewicz.

Bylo již k osmé hodině, posavad však nebylo příliš světlo po vůkolní krajině; nebo ještě bylo celé nebe zatažené a znovu padal hustý dešť v drobných krůpějích po polích a lesnatých horách. Z lesů se valila hustá pára a vůkolních vesnic nebylo rozeznat. Hustým borovým lesem s kopce dolů k nazačátku popsanému údolí kráčelo několik mužů, v hlučném hovoru o přešlé noci rozmlouvajících. Široké klobouky, černé pláště nebo staré haleny chránily je před deštěm, a kdykoliv na skalnatou půdu přišli, rozléhalo se klepání dřevěnek jejich hlubokým boroviskem. „To byla noc; na mou duchu, dávno nepamatuji takové hřmění,“ pravil rychtář, vpředu toho sboru spěchaje; „ano, jsem již přes padesát let a mohu, na mou duchu, říci, že jsem takové ještě neslyšel.“ „Já také ne, já také ne!“ rozléhalo se sborem. „Bylo to roku … ano, před pěti lety to bylo,“ pravil jeden z nich, „jak to spálilo kostelní věž ve Lhotce, to to bylo také hodné, ale včerejšímu se to ani dost málo nevyrovná. U nás se třásly okna, že jsem myslil, každou chvíli že vypadnou z rámu.“ „U nás také,“ zase odpovídal sbor. „Mně to zaneslo několik došků ze stodoly,“ mluvil jiný. „A mně vyplavil příval všecko nářadí ve dvoře,“ zas jiný vypravoval; „no, děkujme Bohu, že jsme to přečkali.“ Teď se sešly lesem dvě stezky v jednu a v druhé stezce s předešlými několik mužů se sešlo. „Pochválen buď Ježiš Kristus!“ pozdravovali příchozí. „Až na věky!“ děkovali předešlí. „Kampak se ženete?“ zněla otázka. „Do města,“ byla odpověď. „Pro dešť není ani pomyslit, aby se mohlo v poli pracovat!; tak jsme se vydali do města, chceme něco nakoupiti.“ „A my též tak,“ pravili druzí. „Půjdeme spolu.“ „Dobře.“ A opět si vypravovali, jak v jejich vsi bouře hospodařila. „Asi k půlnoci trošku utichlo,“ dopovídal jeden z přišlých; „vyšel jsem před chalupu, ale někde ještě ustavičně proti mračnům zvonili. Nemohl jsem rozeznati, jestli to bylo ve Smilkovu, nebo z města to vítr tak hlas zanášel. Asi po čtvrté hodině dalo se zase do deště a zdá se, že ani dnes nepřestane.“ Dutěji než dříve rozlehl se nyní borovinou hlas vypravujícího v krátké ozvěně; a po chvilce vstoupili v dol, – v prostoru u kostničního kamene. Pod starým dubem, jako jindy, seděla žebrající bláznivá a na přicházející: „To on, to on! já ne!“ pokřikovala. „Mám hlad; jsem žebrácká; to všecko měsíc – ó, já vím – nenechte mě tak v dešti – o hladu!“ Jeden z nich, rozvázav pytel, který přes rameno na holi nesl, vyndal a podal jí kus režného chleba; někteří následovali příklad jeho, a brzo měla bláznivá několik krajíčků v klíně, které ihned hltavě počala jísti. Přešli, a ona opět zůstala sama v doupěti starého dubu. „Dávno-li jest tomu asi,“ tázal se rychtář, „co tady ta bláznivá žebrá?“ „Já se věru nepamatuji, dávno-li tomu; mně se zdá, že tomu není ještě ani rok,“ odpovídal jeden. „A teď tu sedí každý den,“ mluvil rychtář; „prší – neprší, ona jest tu vždycky. Kdykoliv (...)

(......)