Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII. 

Więc dalszy opór na což mógł sie przydać?
W radę uderzą.

D. O. Magnuszewshi.

O jak długo sen okrutny
Dręczył mój dziecinny wiek!
Prześpiewałem młode chwile,
Na tych łąkach rwałem kwiaty,
Wszystko mie bawiło mile:
Bo nieczułem żadnej straty.

Atojzy Skarżyński.

Byly tři hodiny s poledne. V soudnici blízkého městečka scházeli se radové a přísedící. Dešť již přešel, a roztrhanými oblaky časem prohlíželo slunce na zelenou krajinu, zasílajíc i v soudní světnici gotickými okny zemdlelé světlo. Byla to velká, v podobu hvězdy stavěná síň; ze všech stran byla v ní nízká, goticky klenutá okna, jenom ze strany půlnoční byl jediný vchod. S goticky klenutého stropu visela stříbrná lampa. Nad jižním oknem zrovna proti dveřím byli znakové města, nad ostatními okny plápolaly korouhve rozličných barev. Kolem oken po stěnách visely štíty, brnění a tak dále. Proti dveřím stála dlouhá, žlutým suknem přistřená tabule, za kterou scházející se radové v dlouhý řad se sázeli; a na ní bylo množství papíru, kalamářů, per, posýpatek a tak dále sem tam rozloženo a rozstaveno. Zámečtí úřadníci a vrchní též juž byli přítomní. Bily tři hodiny a představený vstoupil v síň. Uklonili se radové, on zasedl na své místo a na dané znamení přivedli drábové bláznivou Angelinu v soudní síň. Neb nalezena u starého dubu, byla i ona bez průtahu zajata a sebou vzata do blízkého města. Zdlouhavým krokem, opírajíc se o dlouhou silnou hůl, kráčela teď ve střed síně; drábové zůstali s obou stran dveří. Uprostřed zůstala státi, zdvihla hlavu a nepohnuté oči hleděly nízkým oknem v dalekou krajinu. Hlavu měla šátkem zavázanou a jen některá šedivá kadeř se vinula po vráskovité tváři a obnaženém, nehodami časů a povětří osmáhlém, vyzáblém tejle. Hořejší půli těla kryla jen hrubá roztrhaná košile, a mimo to záležel celý oděv její jen z jediné červené sukně. Od pravé k levé straně měla přes rameno na ouzkém popruhu převěšený vak, v němž se několik kousků suchého chleba a něco ovoce nacházelo. Po každém kroku zůstala na bílé podlaze šlépěje bosých ublácených nohou. Celá postava prozrazovala pevnou tvrdošíjnost. Písař přihotovil péro, a první otázka představeného: „Jestli byla včera v židově chaloupce?“ zůstala bez odpovědi. „Já se táži,“ opakoval, „zdaž jsi byla včera u večer v židově chaloupce?“ Bláznivá nepromluvila. „Mám tě učiti odpovídat?“ ptal se dále. Ona mlčela nepohnuta. „Přineste lavici!“ poroučel představený drábům. Bláznivá, padši na kolena: „Já ne, já ne, to on, to on!“ silným volala hlasem; „já ne, já jsem chudá žena, bláznivá, ubohá žebrácká; – proč mě necháte hladem mříti? Smilujte se nad mou bídou, ustrňte se nad mou nahotou! Almužnu! Almužnu!“ Slovo „almužnu“ hrůzným, zvláštně zvučícím hlasem bylo vyřknuto; načež hluboko umlkši, sklopila hlavu. „Mluv!“ kázal přednosta, „byla jsi v židově chaloupce?“ „Já ne, Já ne, to on! to on!“ odpovídala bláznivá. „Co on? kdo on?“ tázal se přední. „To on, to on! mne svedl – je svedl – všecky, všecky; já ne! (...)

(......)