Karel Hynek Mácha

Przed daleką drogą,

Powrócę jeszcze – w rodziców mieszkanie.

Juliusza Słowackiego Marja Stuart.

Ufaj! od Boga mi dane,
Mam prawo rozgrzeszać, co się krwią zmazali.

Juliusza Słowackiego Mindowe.

Mladý cikán byl za nevinného uznán, prohlášen za mladého hraběte Valdemara z Borku, a dle vůle otce jeho přiřknuto mu dědictví veškerých statků. On zůstal nepohnutý, nemluvil, nechť s ním cokoliv činili. Teď ohlásili před radnicí shromážděnému lidu, že se nalezl syn zavražděného hraběte, a hlasité plesání shuklé luzy rozléhalo se městem. Pak, vyvedše starého cikána, oznamovali drábové, tento že jest vrah hraběte z Borku a třetího dne že má bytí na hrdle trestán. Hlasitě opět zaplesal shromážděný lid. Ještě ten večer uvedli v slavném a hlučném průvodu mladého cikána, teď Valdemara hraběte z Borku, co pána v zámek, kde ještě dnes ráno co cikán, co zajatý stál před mrtvolem, neznaje v něm zavražděného otce svého. Dvěma páry koní jeli zdlouha hlubokým dolem, napřed i nazad množství lidu „Zdráv buď pán!“ volajícího. Vrchní a jeden úřadník seděli s mladým Valdemarem ve voze. On však s očima sklopenýma seděl, nepozvedaje hlavy a nevšímaje si vůkolí svého. Ted jeli dolem za potokem blíže jezera; nad nimi stála židova chaloupka, nad tou starý hrad. Na starém hradě i kolem po stráních i v židově zahrádce bylo množství diváků. Napřed spěchav, aby všemu lidu, co věděl, oznámil, stál Bárta na kamenném stole v židově zahrádce a plným hrdlem vypravoval shluklému kolem sebe sboru dnešní zběhlé příhody. Teď jeli s mladým nyní hrabětem zrovna pod nimi. „Vidíte, to jest někdejší mladý cikán, aj – aj – ano, mladý cikán; – teď ale juž není cikán, teď je mladý pan Valdemar Lomnický z Borku, syn zavražděného pana hraběte. Aj – aj – křičte! Ať žije pán!“ volal Bárta. „Ať žije pán!“ zněl hluk všeho množství, a skály: „Ať žije pán!“ odpovídaly. Z hlubokých myšlenek probudil známý Bártův hlas mladého Valdemara. Pozved hlavu, pohlédl vzhůru. Poznal židovu chaloupku, a sepiav ruce, složil je na zničené srdce, hluboko k zmrtvělým prsoum přikloniv hlavu. „Ať žije pán!“ zdaleka ještě odpovídaly skály. Hlas zvonů ze zámku a hrubé střelby silné rány rozléhaly se hlubokým dolem – až vjeli do zámku. Mladý Valdemar zavřel se do svých pokojů a žádný se neosmělil promluviti k němu, ani ze strašných myšlenek jej probuditi. Po celou noc bděli služebníci u dveří bytu jeho. Ráno byl zavražděný hrabě spuštěn v hrobku otců svých pod kapli zámeckou. Množství lidu opět bylo ve dvoře zámeckém, v kapli však byli jen úřadníci a syn zavražděného. Tlačící se množství mohlo jen otevřenými dveřmi, přecházejíc kolem nich, ještě jednou se podívati na zavražděného pána. Bárta a starý Jakub stražili dveře. Na večer byl pohřeb Ley a starého žida. Při zapadajícím slunci neslo několik sousedů rakve jejich vzhůru do kopce na hřbitov židovský. Jediná Judita a starý Bárta šli s nimi. Jasné jitro vstávalo nad hory. Třetí den nastával, v němž starý cikán měl býti vyveden. Bláznivá (...)

(......)